Diskusní fórum

Zajímavé by to dozajista bylo, ale Elrond by bezpochyby odmítl, neboť kdyby odešel, riskoval by odhalení Vilyi (a tudíž i ostatních elfích prstenů), nemluvě o tom, že by Roklinaka zůstala bez svého strážce, oboje by bylo příliš riskantní s příliš fatálními důsledky. Už slyším jeho repliku: "V sázce by bylo příliš mnoho, než si umíš představit, Frodo." Navíc by to znamenalo nepřímé vyhlášení Války (představte si, že by Churchil osobně šel spáchat, před počátkem 2. světové atentát na Hitlera) mezi elfy a Mordorem.

Nepochybuji o tom, že sám Bilbo Elronda o něco podobného žádal.

Nehledě na skutečnost přílišné osobní zainteresovanosti, neboť na této výpravě závysel osud jeho milované dcery.

Za všechno ostatně mluví Elrondův rozhovor s Gandalfem ve filmu, kde "diskutují" o možnosti úschovy prstenu u elfů.

Pokud jde o Glorfindela, je pravděpodobné, že by namísto Gandalfa padl v Khazat-dúm, nebo by bojoval společně s Gandalfem, Obě tyto varianty by přinejmenším zkomplikovali Gandalfův přerod v Bílého čaroděje, který pro další pokračování příběhu byl mnohem klíčovější.

Předně si nemyslím, že by do toho (po tom všem) šel opět osobně Elrond. Co si tak vybavuji, Glorfindel byl poměrně vytížený elf který pomohl přátelům elfů, proti odvěkým nepřátelům, ale sám nebyl schopen jim uštědřit porážku, pouze odrazit jejich útok (a jak známo všichni se obávali, že by mohli cestou na jih devítku opět potkat), navíc Elrond by žádnému ze elfů neporoučel, pouze by ho požádal zda-li by byl ochotný se této riskantní výpravy účastnit, nebo by přijal (s těžkým srdcem) žádost některého z elfů. Je mnohem pravděpodobnější, že by se společenstvem šli jeho synové (ostatně ti se často účastnili Aragornových výprav, pokud si to dobře pamatuji). Pokud jde o více magie, která by se tak do příběhu snad dostala, značně pochybuji. Glorfindel bojoval s Devítkou rovněž napůl magicky (rsp. na půl ve světě fysickém, na půl ve světě stínů/duší) a co je z toho v knize? Tolkien nerad psal o magii, "je příliš složitá" (jak, tuším, napsal sám svému synovi, když mu vytkl, že jí je v příběhu málo).

Navíc přítomnost elfů ve společenstvu by narušila koncepci díla, Tolkien nepsal pohádku o velkých elfích válečnících, natožpak o síle a úskalích magie. Tolkienovi elfové, ač dech beroucí a z dnešního pohledu "příliš dokonalí", jsou elfové neustále chybující, celý silmarillion vypráví jen o jejich velikosti a chybách, pýše a nedůvěře (která se po tolika letech prostě projeví u každého sebe laskavějšího a čestnějšího jedince). Jsou mocní, nádherní a mohou sloužit za vzor, leč pořád vědí buď příliš mnoho, nebo příliš málo na to aby něco udělali správně (vždyť vám ani nedokáží poradit). Tolkienův příběh je především o velikosti a síle pramenící ze srdce, upřímnosti, přátelství (a práva). O tom jak sebemenší náhodný čin toho nejmenšího z nejmenších, nejubožejšího z nejubožejších může (dle stejného zákonu jako pohyb motýlích křídel způsobuje bouři) změnit osud celého světa. Můžeme sice namítat, že jednotlivé postavy byli již za zpěvu Ainur předurčeny k těmto činům, ale nic to neumenšuje na jejich vnitřní síle.

Ne v tomto příběhu nemohlo bít více magie a více nezdolných elfů. Lidé (a ostatní smrtelné národy) mají oproti elfům jednu obrovskou výhodu, nikdy se nedožijí toho, jak ty nejnádhernější a nejůžasnější věci v jejich minulosti jen s těmi nejušlechtilejšími pohnutkami a záměry obrátí proti nim. Každý elf, žijící dostatečně dlouho vidí nedozírné důsledky, které jeho sebemenší zdánlivě bezvýznamný čin měl a proto se obvykle zdráhají zasahovat. Představte si, že by mezi námi žili jepice, které by uměli myslet a mluvit a vy byste do jejich dvaceti čtyř hodinového života mohli zasahovat, že by měli svojí vlastní kulturu a civilizaci. Nám by trvalo asi měsíc, nebo týden, než bychom se rozhodli zda pomoci tomuto jepičímu království v boji proti tomu druhému, ale to by již dávno nemuselo po 7 generacích existovat. Půlku jepičího života prospíme, a zbytek času se obvykle věnujeme činnostem, kterými zajišťujeme sebe sama na zítřek, popřípadě na dobu nejbližších čtrnácti dní.

(Tady už asi trochu odbíhám od toho co jsem chtěl říci, ale snad se to z mého příspěvku dá vyčíst).

Zásadní význam Smíška a Pipina spočívá v tom, že se (aniž by to sami plánovali) dostali do Fangornu a probudili enty, kteří pak vytáhli proti Sarumanovi. Nic z toho by se jinak nestalo.

Jak by příběh vypadal, je otevřená otázka, protože "co by kdyby" je v literatuře a mýtu ještě ošemetnější než v historii, ale může to být docela zajímavé téma k zamyšlení a nezávazným spekulacím. Napadá mě leccos, jen nemám čas to všechno sepisovat.