Ve Druhém věku, „temných letech pro obyvatele Středozemě“ (KR), kdy „Středozem upadala a světlo a moudrost se vytrácely“ (AK), původní obyvatelé Eriadoru, Gondoru a Rhovanionu vstoupili do zaznamenané historie jako početné a rozdrobené populace.
Střední lid zůstal v kontaktu s Gil–galadovým královstvím v Lindonu a „byli přátelští k elfům, přestože z nich cítili bázeň a blízká přátelství mezi nimi nebyla častá. Také se báli Moře a nechtěli se na něj dívat.“ (DM) Ale existovala tu i taková blízká přátelství, jako když elfové vedení Celebornem a Galadriel „na nějaký čas ... pobývali v zemi u jezera Nenuial“ (GC) společně se Středním lidem.
Kulturní vliv elfů pomalu dosáhl i k před–Númenorejcům v Bílých horách, protože „mezi Pelargirem [který ovšem tehdy ještě neexistoval] a zálivem Luny ... se osadníci této oblasti odmítli připojit ke vzpouře proti Valar“ (DM) Byli často sužováni a podrobováni uprchlíky z Angbandu, kteří se zjevně ve větším počtu dostali do kopců Rhudauru a hor Angmaru, ale i tak „zůstali lidé této oblasti více méně nezkažení, když je ignorovali, a žili v jednoduchém kmenovém společenství“ (L131). Bylo zaznamenáno, že „domorodí obyvatelé byli vcelku početní a bojovní, ale byli to obyvatelé lesů, rozptýlené komunity bez centrálního vedení.“ (GC) Jinými slovy, situace připomínala tu, kterou nalezli Římané, když přišli do Galie a Germanie: Nespočetné množství kmenových teritorií, mezi kterými byly pohraniční šarvátky a nájezdy na denním pořádku, ale skutečné války řídké.
V Gondoru žili před–Númenorejci daleko od pobřeží. „Břehy Belfalaské zátoky byly stále většinou opuštěné [přestože příběh Tar–Elmar ukazuje, že to nebyla zcela pravda (EL)], kromě přístavu a malé osady elfů u ústí soutoku Morthondy a Ringló.“ (DM) Obyvatelé tohoto přístavu, známeho jako Edhellond, zaznamenali, že před jeho založením „tu už byl primitivní přístav rybářů, ti ale ze strachu před Eldar utekli do hor.“ (GC) Tato tragická okolnost nejspíš přivedla k předčasnému konci před–Númenorejský pokus o osídlení pobřeží Belfalaské zátoky, a proto „trvalo dlouho, než se númenorejští osadníci u ústí Anduiny ... setkali s lidmi obývajícími údolí po obou stranách Bílých hor“ (DM) – ne dřív, než Věrní založili roku 2350 D.v. Pelargir.
Když dorazily první númenorejské lodě v roce 600 D.v., byl to Střední lid, se kterým jako s prvními z lidí přišli do kontaktu. Přistáli v Lindonu a jejich posádky se setkaly s Gil–galadem; „novinky se šířily rychle a lidé z Eriadoru byli naplněni úžasem.“ Brzy na to se na Věžových kopcích odehrálo setkání námořníků a dvanácti poslů eriadorských potomků Edain, o kterém je detailněji pojednáno v AE. A po nějaký čas „žili společně v přátelství“. (AE)
Númenorejci brzy začali podporovat rozvoj svých nově získaných přátel „a nikdo se zatím nepokoušel jim odporovat; protože většina lidí tohoto věku žijících pod Stínem byla slabá a bojácná. A Númenorejci, kteří mezi ně přicházeli, je naučili mnoha věcem“ (TA), jako zemědělství, kamenictví a kovářství, ale také svému jazyku. Protože když na začátku 9. století Druhého věku zbudovali přístav Vinyalondë (ve 3. tisíceletí Lond Daer Enedh), zjistili s opovržením, že „jazyky lidí Středozemě“ zněly těm, kteří byli zvyklí používat jemné jazyky Eldar a Edain, jako „upadlé do hrubosti, křičely ostře jako ptáci nebo vrčely jako divoké šelmy.“ (HA) To ale byly předsudky, protože „většina lesních obyvatel pobřežních zemí na jih od Ered Luin, zejména v Minhiriathu, byla ... příbuzná Halethina lidu“ (DM), a mluvili samozřejmě jazyky příbuznými Haladinskému jazyku, který byl původem Edainský. Ale toto hanlivé odsouzení „mohlo být jedním z důvodů, proč Númenorejci nerozpoznali v lesním lidu Minhiriathu své ‚příbuzné‘, a spletli si je s Muži Stínu, protože, jak již bylo zmíněno, původní jazyk Halethina lidu nebyl spřízněný [s Atani].“ (DM) A to vedlo k nešťastným důsledkům.
Jak později sepsali Věrní v Akallabêth, „tehdy se lidé Středozemě potěšili, tu a tam se od pobřeží stáhly neobydlené lesy, lidé setřásli jho Morgothových zplozenců a odnaučili se strachu ze tmy. Ctili také vzpomínku na vysoké Mořské krále, a když odjeli, nazývali je bohy a doufali v jejich návrat; tehdy se totiž Númenorejci ve Středozemi nikdy dlouho nezdrželi, ani si tam zatím nestavěli sídla.“ (AK) Ale i pokud pomineme tento vodopád eufemismů, „neobydlené lesy stahující se od pobřeží“ stěží mohou znamenat nenahraditelné ztráty, které Númenorejská těžba dřeva způsobila, když Tar–Aldarion začal snít o vytvoření námořní velmoci.
„Za dnů Aldariona Númenorejci ještě netoužili po větším prostoru a jeho Podnikaví zůstali malou skupinou.“ (FI) Ale „Aldarion měl velkou potřebu stavebního dříví, neboť toužil udělat z Númenoru velkou námořní mocnost“ (CE), a tak roku 810 založil Vinyalondë jako „dřevařský přístav a doky pro stavbu lodí“ (CE). Od té doby „byla moc Númenoru stále více reprezentována velikými flotilami, pro které nemohla jejich vlastní země poskytnout dostatek dřeva, aniž by se zruinovala. Jejich kácení stromů a přeprava dřeva do loděnic na Númenoru nebo na pobřeží Středozemě ... se staly bezohlednými.“ (DM) Aldarion se ukázal krátkozrakým vzhledem k ochraně životního prostředí, nehledě na politiku vůči menšinám; a to vedlo k postupnému zhoršování jejich pověsti u před–Númenorejců. Ti byli trpěliví: Dlouho trpěli v tichosti a „nechovali se nepřátelsky, dokud nezačala těžba dřeva pustošit jejich lesy.“ (GC) Ale pomalu „nepřátelství vzrůstalo a temní muži z hor pronikali do Enedwaithu“. Aldarion se setkal s prvními známkami odporu když našel roku 820 Vinyalondë „zničené mořem a vypleněné nepřátelskými lidmi.“ (AE) Tehdy zaznamenal, že „lidé při pobřeží začínali mít z Númenorejců strach nebo se stávali otevřeně nepřátelskými, a Aldarion zaslechl pověsti o jakémsi pánu ve Středozemi, jenž nenávidí muže z lodí.“ (AE)
Myslel si, že je to pouze nějaký mocný vládce mezi domorodci. Ale Gil–galad z Lindonu byl na správné stopě, když postřehnul, že „Stín se plíží podél pobřeží a lidé, se kterými se spřátelili, se jich začínají bát nebo být nepřátelští“ (FI), a správně usuzoval, že tu pracuje nějaká nadpřirozenější síla. Elfský král také pochopil, že skrytý podněcovatel nerozdmýchal nepokoje sám, ale jako každý správný demagog využil nechuti, která tu už byla přítomna. Samozřejmě že největší narážka, jakou Gil–galadovi diplomatická zdvořilost vůči králi Númenoru dovolovala, byla věcná poznámka, že „to není žádná tyranie zlých lidí, jak věří tvůj syn, avšak pohnul se jeden Morgothův služebník a zlé stvůry opět procitají. Každým rokem sílí, neboť většina lidí je zralá pro jeho záměry.“ (AE)
Aldarion to ale nepochopil. A tak on i jeho následníci dále zjišťovali k svému ohromení, „že proti nim používají železo ti, kterým jej oni sami odhalili.“ (DN) Od před–Númenorejců to stále byl zoufalý akt sebeobrany, když „Númenorejce napadali otevřeně i ze zálohy, kde mohli, Númenorejci se k nim chovali jako k nepřátelům a začali kácet nemilosrdně a vůbec se o lesy nestarali ani nevysazovali nové.“ (GC) Když zcela zruinovali pobřežní oblasti a „prorazili do lesů na sever i na jih od Gwathló široké cesty a silnice“ (GC), před–Númenorejci „se stali hořkými nepřáteli Númenorejců, kvůli jejich bezohlednému chování a devastaci lesů.“ (DM) Númenorejci na výzvu odpověděli ještě větším pustošením: Vyčistili celou oblast a zničili, co leželo před nimi, prorazili daleko do Minhiriathu a Enedwaithu a zabrali oblasti až po řeku Glanduinu, „jižní hranici Eregionu, za níž žili před–Númenorejci a vesměs nepřátelští lidé, jako byli předkové Vrchovců“ (GC), „kteří byli pozůstatkem národů, jež v dřívějších dobách obývaly udolí Bílých hor.“ (LP) „Domorodci, kteří přežili, prchli z Minhiriathu do temných lesů na velkém mysu Eryn Vorn jižně od ústí Baranduiny, kterou se neodvažovali překročit, i když mohli, ze strachu před elfy. Z Enedwaithu se uchýlili do hor na východě, kde byla později Vrchovina; nepřekročili Želíz ani se neuchýlili na velký mys [Andrast] mezi řekami Želíz a Lefnui, jenž tvořil severní závěr Belfalaské zátoky, kvůli Púkelům,“ (GC) kteří se sami – třebaže měli vzdálené příbuzné žijící na Númenoru – začínali bát Mužů z Moře: „Když ve Druhém věku začalo obsazování pobřežních zemí Númenorejci, přežili v horách na mysu [Andrast], kteří Númenorejci nikdy neobsadili.“ (TD)
A tak Sauron našel vhodný potenciál pro získání posil pro svá vojska. Protože před–Númenorejcům pochopitelně „zůstala neutišená nenávist, která je později nutila přidat se na stranu jakýchkoliv nepřátel Númenoru.“ (DM) Na začátku druhého tisíciletí Sauron zvýšil tlak na Západ, když se přesunul ze své pevnosti ve Rhûnu do Mordoru, který se stal jeho hlavním sídlem po následující věky. Když na konci 17. století ukoval Jeden prsten, dostavěl Barad-dûr a rozpoutal Válku Saurona a elfů, měl skvěle připravenou půdu pro získání a podporu partyzánských jednotek před–Númenorejců. „Vypuzení domorodci vítali Saurona a doufali v jeho vítězství nad Muži z Moře. Sauron věděl, jak důležitý je pro jeho nepřátele Velký přístav a jeho loděnice, a používal tyto lidi, kteří nenáviděli Númenor, jako zvědy a vůdce pro své nájezdníky. Neměl dost vojáků pro jakýkoli útok na pevnosti v přístavu či na březích Gwathló, ale jeho nájezdníci natropili velké škody na okrajích hvozdů – zakládali v lesích požáry a spálili Númenorejcům mnoho zásob dřeva.“ (GC) Před–Númenorejské gerily dokázaly držet Podnikavé dostatečně zaměstnané, zatímco Sauronova skutečná armáda „se pokusila ovládnout Eriador ... zpustošili země, pobíjeli nebo brali do zajetí skupiny [Středních] lidí a pronásledovali zbývající elfy.“ (GC) Zdá se, že velká část Středního lidu zahynula během této války a zbývající populace se nedokázala zcela obnovit, protože na konci Druhého věku byl Arnor založen v téměř prázdných zemích. (LP)
Do roku 1700 Sauron „obsadil většinu Eriadoru, kromě obležené Imladris, a dosáhl linie řeky Lhûn.“ (GC) Tehdy dorazila Númenorská flotila, poslaná králem Tar–Minastirem; Mordorské vojsko bylo napadeno zezadu a naprosto zničeno. Během krátkého času „byl Eriador vyčištěn od nepřátel, ale ležel převážně v troskách“ (GC) a v Enedwaithu a Minhiriathu „byla většina starých lesů zničena.“ (GC) Ale „mnoho let měly Západní země mír a čas hojit své rány.“ (GC)
Roku 2350 byl založen Pelargir jakožto další velký přístav a jeho obyvatelé nakonec objevili před–Númenorejce žijící v Ered Nimrais, když „se vydávali na sever od velkého přístavu Pelargiru a setkali se s lidmi, kteří žili v údolích na obou stranách Bílých hor.“ (DM) Tito se ale „vrátili do služeb Temnoty“ a uctívali Saurona, jako „Horský král“ (KR), který vládl lidu Šeré brázdy. Zdá se ale, že Pelargir na ně měl příznivý vliv, a před–Númenorejci svého počínání litovali v době Sauronovy nepřítomnosti v Mordoru, kdy „moc Gil–galada vzrostla ..., sahala nyní přes široké oblasti na severu a západě, přes Mlžné hory a Velkou řeku až k hranicím Velkého zeleného hvozdu a blížila se i k Mordoru.“ (RP)
Během katastrofy roku 3319 D.v. museli mnozí domorodci utrpět velké ztráty, když byla pobřeží zaplavena a zemětřesení a bouře si vybraly své oběti. „Belfalaská zátoka byla z velké části na východní a jižní straně vysušena, takže Pelargir, který býval jen pár mil od pobřeží, zůstal daleko ve vnitrozemí a Anduina si našla novou cestu mnoha ústími do zátoky. Ostrov Tolfalas byl téměř zničen, a nakonec zůstal jako pustá a osamělá hora, čnící z vody nedaleko od ústí Řeky.“ (YS)
Když Elendili založili Říše ve Vyhnanství, situace se stabilizovala a „mnoho lidí se obrátilo ... od zla a stalo se poddanými Elendilových dědiců.“ (RP) Ale s ohledem na minulé události před–Númenorejci stále viděli jen málo důvodů, proč milovat Dúnedain, zvláště když pro ně zajisté nebyly důležité vnitřní spory Západní říše a nikdy se nenaučili rozeznávat mezi Královskými a Věrnými (což by pro ně tak jako tak příliš mnoho neznamenalo). Proto „si ještě mnozí ve svých srdcích pamatovali Saurona a nenáviděli království Západu.“ (RP) A tak ve Válce Posledního spojenectví mnozí ochotně přišli Sauronovi na pomoc. Ostatní se Temného pána báli tolik, že odmítli bojovat na jakékoli straně, jako například tehdejší Horský král, který nejprve přísahal věrnost Isildurovi „když se však Sauron vrátil a opět zesílil, Isildur vyzval muže z hor, aby splnili svou přísahu, a oni nechtěli: v Temných rocích totiž Saurona uctívali. ... Uprchli před Isildurovým hněvem a neodvážili se vyjít do války po Sauronově boku; skrývali se v tajných horských končinách a nestýkali se s jinými lidmi, ale pomalu hynuli v neúrodných kopcích.“ (RK) Nakonec vybledli a stali se z nich Mrtví z Šeré brázdy, děsivé stíny prodlévající v temných údolích Ered Nimrais. A to byl konec před–Númenorejců v Bílých horách.
Během Třetího věku došlo k zániku dalších dosud přežívajících kultur a jazyků. Po založení říší ve Vyhnanství byli lidé, kteří v pozdější části Druhého věku „přišli do prázdných zemí“ Eriadoru, úspěšně ‚númenorizováni‘: Stali se poddanými Severního království Arnoru a jako jazyk přijali západštinu.“ (LP) Ale ztráty ve Válce Posledního spojenectví způsobily, že Severní království nikdy nestálo na pevné půdě. Přestože Isildurův syn Valandil „se chopil svého sídla v Annúminasu, ... jeho lid byl oslabený a nezůstal dostatek Númenorejců a Mužů z Eriadoru [t.j. Středního lidu], aby zalidnili zemi nebo udržovali všechna místa, která Elendil zbudoval; na Dagorladu, v Mordoru a na Kosatcových polích jich padlo velmi mnoho.“ (RP) Toto výrazné vylidnění bylo asi hlavním důvodem konečného rozdrobení Arnoru na „drobná království a panství“ (RP), která sama neměla šanci na přežití. Když zpočátku druhého tisíciletí vstoupili do Arnoru hobiti, měli stále ještě dojem, že „lidé tu byli početní – jak Númenorejci, tak další lidé spříznění s Atani, vedle zbývajících lidí zlého druhu, nepřátelských ke Králům.“ (DM) Ale žádným z nich se nedařilo dost na to, aby se nahradilo dramatické vylidnění celého království. Númenorizace domorodého obyvatelstva byla nejúspěšnější v západních částech Arnoru, které později zahrnovaly Arthedain; ale jinde, zejména ve Rhudauru, kde byla Dúnedainská horní třída vždycky nejužší, v podstatě selhala. Isildurova kletba proti Mužům z Šeré brázdy ukazuje, jak měli Králové ve zvyku jednat s poddanými, kteří je odmítli následovat do nebezpečí. A jednoduché označení za ‚lidi zlého typu‘ určitě neulehčilo napětí. A tak, když byl Černokněžným králem založen Angmar, „shromáždilo se tam mnoho zlých lidí“ (KR), neboť byl mnoha z nich považován za přijatelnou alternativu k Říši ve Vyhnanství.
Když se Rhudaur stal samostatným královstvím, byl okamžitě vystaven těžkému tlaku ze strany ‚severských Horalů‘ – záhadného národa, který tady poprvé vstupuje do zaznamenané historie. Nepochybně sestával ze zmíněných „lidí zlého druhu“, kteří mohli mít původ v Bórovcích nebo jiných Snědých lidech z Beleriandu. Ale jinak je toho o nich známo jen málo. Podle některých zdrojů od 14. století „stavěli temné pevnosti na kopcích“ (HE) a „libovali si v černokněžnictví.“ (YT) Pomalu zatlačovali Dúnedain ze Rhudauru, až „se trůnu zmocnil zlý kníže Horalů, který byl v tajném spojenectví s Angmarem.“ (KR) V té době ještě za Větrovskými vrchy žily loajální menšiny; ale po osudném roce 1409 T.v. byl celý Rhudaur „obsazen zlými lidmi podřízenými Angmaru, a Dúnadani, kteří tam zůstali, byli pobiti nebo uprchli na západ.“ (KR) (Asi v tom čase se ve východním Rhudauru objevili zlobři a obsadili oblast, která byla později známa jako Obroviště.) Ale i Horalé byli nakonec odsouzeni k zániku, protože „všichni byli vyhubeni ve válce, která přivedla Severní království k jeho konci.“ (FR)
Ta musela znamenat rozsáhlé vyvražďování na obou stranách; velké části Eriadoru zpustly a nebyly nikdy plně obnoveny. Cardolan byl vylidněný a odolával pokusům o znovuosídlení. (HE) Rhudaur byl obydlen jenom divokými stvůrami. Další ranou byl mor roku 1636, kdy všechny stávající osídlené oblasti velmi utrpěly. Tehdy byl Minhiriath téměř zcela opuštěn, přestože v lesích na mysu Eryn Vorn přežívaly zbytky uzavřeného loveckého lidu.
Když zanikl i Arthedain, poslední zbytek rozpadlého Severního království, znamenalo to v podstatě konec historie Středního lidu Eriadoru. Až do Čtvrtého věku nebyl dřívější Arnor nikdy znovu osídlen. „V Bilbových časech byly ohromné rozlohy Eriadoru zcela bez lidí“ (DM), a na stovky mil daleko od jediných přeživších, před–Númenorejců v Hůrce, nebylo žádné významnější lidské osídlení. (FR) Jih se nikdy nepokusil znovu osídlit Severní království. Gondor tu neměl žádné obranné zájmy a ostatní lidé nebyli dost početní a ani neměli zájem přistěhovat se ve větším počtu do rozlehlých pustých oblastí. Z města Tharbadu (kde kdysi mohla bydlet i velká populace před–Númenorejců) se pro Jižní království stalo Ultima Thule – nejzazší známý bod – místem, za nímž ležela téměř mýtická země, plná zvláštních stvoření, jako byli elfové, trpaslíci, skřeti, ale i horší. Nakonec po dlouhé a kruté zimě byl i Tharbad zaplaven a pobořen, a tamní most byl zničen. Řeka Šerava tak nyní netvořila jenom psychologickou hranici, ale i fyzickou – dala se jen obtížně překročit nebezpečným brodem v místech dřívějšího mostu.
Jižní království zaujalo k domorodým menšinám naprosto opačný postoj než Arnor. Zatímco Severní království po celou dobu zápasilo o přežití, ale podařilo se mu úspěšně integrovat většinu obyvatel, Gondor sledoval dobyvačnou politiku a zaujímal restriktivní postoj k nedúnadanským obyvatelům. Isildurova kletba může být pouze nejviditelnějším případem. Na soukromé úrovni ale samozřejmě přátelské styky mezi Dúnedain a menšinami převažovaly. Smíšená manželství byla častá a postupně „se krev Númenorejců mísila s krví ostatních lidí a jejich moc a moudrost se zmenšovala.“ (RP) Ale politicky Dúnedain udržovali něco jako mírný apartheid, jsouce nedůvěřiví i k lidem ‚smíšené krve‘.
V 8. století Třetího věku vítězství korunního prince Tarannona „rozšířila moc Gondoru daleko podél pobřeží na obě strany od Ústí Anduiny“; (HE) a ti před–Númenorejci, kteří tam žili, se stali poddanými Gondoru a už nikdy nezískali politickou nezávislost. V Gondoru i v Umbaru postupem času prakticky vymizeli: Ke konci Třetího věku už paměť na ně uchovávalo jen pár geografických jmen, jejichž význam se v proudu času ztratil. To samé se stalo s Bílými horami, kde už nežili Muži z Šeré brázdy, a stejně tak s Calenardhonem a částmi Rhovanionu na východ až po Dorwinion. Jen v posledně jmenované – a nejméně historicky zmapované – oblasti přečkali úspěšně númenorizovaní obyvatelé časy Králů (viz Tajemný král Bladorthin).
Jako nejhouževnatější z gondorských menšin se ukázal být malý národ jménem Gwathuirim, neboli Vrchovci. Do Enedwaithu „přicházelo jen málo Númenorejců a žádní se tu neusazovali“ (FI) „kvůli nepřátelství Gwathuirim, kromě opevněného města a přístavu Tharbad kolem velkého mostu přes Šeravu.“ (DM) Úplně jisté není postavení Enedwaithu: na jednom místě se píše, že „nepatřil k žádnému království, ale obě říše měly na oblasti společný zájem. ... Až do 17. století Třetího věku tam byla udržována značná posádka vojáků, námořníků a strojníků. Po této době však kraj rychle upadl a ... zase se proměnil v divoké bažiny.“ (GC) a také, že „v dřívějších dobách ... tvořila západní hranici Jižního království řeka Želíz“ (FI) ale druhý zdroj pokračuje tvrzením, že země Enedwaith „ve dnech Králů patřila ke Gondorské říši, ale příliš se o ni nestarali, pouze hlídali a udržovali velkou Královskou silnici.“ (FI) Tyto zjevně protikladné informace mohou naznačovat, že Enedwaith byl jakýmsi gondorským protektorátem, na který Jižní království dohlíželo, ale neobsazovalo jej, podobně jako to bylo u některých barbarských oblastí sousedících s Římskou říší. Je ale jasné, že od určité doby až do roku 1636 byli Vrchovci de iure poddanými Gondoru, nicméně spíše podle ustanovení než díky skutečnému uznání. Žili dost daleko od velkých populačních center, aby se necítili příliš ovlivněni Korunou. Svým duchem zůstali stejně nezávislí jako jejich příbuzní z Hůrecka a staré nepřátelství – jehož důvody byly už nepochybně dávno zapomenuty – mezi nimi přetrvávalo, takže „si zachovali svoji starou řeč a zvyklosti: byli utajeným lidem, nepřátelským k Dúnedain.“ (LP) (Tato „stará řeč“ byla poslední přežívající z Halethianské skupiny) „Neměli rádi Gondor, přestože však byli dost zdatní a smělí, bylo jich příliš málo a příliš se báli moci Králů na to, aby je nějak napadali.“ (FI) Gondor, jehož oči byly obráceny k Východu, měl sklon je ignorovat. Což byla chyba, neboť Vrchovci kvůli tomu nikdy nebyli númenorizováni jako před–Númenorejci v Arnoru. Ale přestože Gondorští tvrdili, že během tisíciletí „zůstala nenávist v jejich potomcích neutišená, nutíc je spojit se s každým nepřítelem Númenoru“ (DM), Vrchovci nikdy dobrovolně nespolupracovali s Nekromantem nebo některým z jeho služebníků. Skutečně odmítali jednání se skřety a vyháněli ty, které podezřívali, že s nimi mají něco do činění, jako jeden „psanec vyhnaný z Vrchoviny, kde o něm mnozí říkali, že má skřetí krev. ... Byl to ten šilhavý jižan z hostince.“ (HR) Většina Vrchovců nespolupracovala se Sauronovými služebníky, což jim ale nebránilo v tom, aby využívali velkých konfliktů ve svůj prospěch, pokud se jim to hodilo. Ale k nedúnadanským cizincům projevovali stejnou pohostinnost jako Hůrečtí, takže Statové, kteří „rádi žili společně s Velkými lidmi přátelského druhu nebo nablízku k nim,“ (DM) šťastně bydleli „na hranicích Vrchoviny“ (FT). Kulturní výměna musela být velká, neboť Statové „přijali jazyk podobný vrchovštině, než dorazili do Kraje.“ (LP)
Vážné změny přišly s Velkým morem roku 1636. Když přešel, „na východě Enedwaithu stále žily pozůstatky Vrchovců na úpatí Mlžných hor“ (FI) a „utrpěli ... méně než většina ostatních, protože žili stranou a málo se stýkali s jinými lidmi.“ (LP) Ale i severní Vrchovina se značně vyprázdnila (RK), a Statové se vydali dál na západ do Kraje. Na sever od Vrchovců teď žilo jenom pár trpaslíků. (KR) Ale Gondorská vláda nad Enedwaithem povolila kvůli těžkým ztrátám mezi vojenskými posádkami a „když skončily dny Králů (1975–2050) a začal úpadek Gondoru, přestali být vlastně jeho poddanými.“ (FI) Od té doby se Vrchovci přirozeně začali zajímat o osídlování plání Calenardhonu, které byly úrodnější než jejich kopcovitá domovina – zvláště když Eriador byl obtížně dostupný a na jihozápadě žil onen dosti pochybný ‚barbarský rybářský lid‘ (GC). Vrchovci začali překonávat Brody přes Želíz, které byly dříve „stále střeženy proti vpádu z ‚Divokých zemí‘. Avšak během Ostražitého míru (od roku 2063 do roku 2460) se [Númenorský] lid Calenardhonu tenčil ... Posádky pevností nebyly obnovovány a zůstaly v péči místních dědičných náčelníků, jejichž poddaní měli stále smíšenější krev. Vrchovci se totiž vytrvale a bez překážek trousili přes Želíz.“ (FI)
To by samo o sobě neznamenalo velké potíže. Ale ukázalo se to jako tragické, když trvající gondorský nezájem o Vrchovce vyústil v to, že po bitvě na poli Celebrantu (2510 T.v.) byl Calenardhon darován Éothéodu neboli Rohirům, kteří přišli na jih ze svých zemí severně od Velkého zeleného hvozdu. Z pohledu vrchoveckých pastevců byli tito podivní chovatelé koní přirozenými konkurenty na úrodných pláních Calenardhonu, a tím pádem nebyli vítáni v zemi, kterou Vrchovci do té doby považovali za svou. Ale situace se nebezpečně vyostřila, když se králové Rohirů rozhodli zbavit se místních menšin, a to způsobem, který v mnohém připomínal Muže Stínu. „Za vlády Brega a Aldora byli Vrchovci opět vypuzeni a zahnáni přes Želíz, a Brody přes Želíz byly střeženy.“ A ještě hůře: král Aldor „dokonce vyplenil jejich země v Enedwaithu, aby je potrestal.“ (FI)
„Divocí horalé a pastevci“ (TT), jak je často Rohirové nazývali, ale na toto násilí nikdy nezapomněli. Neutrální historici zaznamenali, že to bylo tehdy, kdy si „Rohirové vysloužili nenávist Vrchovců, která se neutišila až do návratu Krále, který byl tehdy ještě daleko v budoucnosti. Kdykoliv byli Rohirové slabí anebo v potížích, Vrchovci obnovili své útoky“ proti „ ‚divokým Seveřanům‘, kteří se zmocnili jejich země“ (FI). Ještě o mnoho později měl Gamling z Rohanu důvod vzpomínat na to, že: „Ani po půl tisíciletí nezapomněli na hořkost, že páni Gondoru dali Marku Eorlovi Mladému a uzavřeli s ním spojenectví.“ (TT) To od něj ale samozřejmě znamenalo promítnutí historické zodpovědnosti od Rohanu k daleké Minas Tirith.
Gondor přesto považoval nevyřešenou vrchoveckou otázku za vnitřní záležitost Rohanu. Což se opět ukázalo jako nešťastné, protože kdyby se svojí vahou včas zasadil o diplomatické vyřešení problému, nemohl by jej Saruman později zneužít a téměř způsobit zničení Gondoru i Rohanu. Ale „nepřátelství ‚divokých‘ Vrchovců se Správcům zdálo jako věc příliš malého významu.“ (FI) A tak Rohan jednal sám. „Za vlády krále Déora (2699–2718) ... Gondorští náčelníci z Angrenostu vymřeli a vláda nad pevností přešla do rukou jedné rodiny z lidu. Jak bylo řečeno, ten měl již dávno smíšenou krev a nyní byl více nakloněn Vrchovcům ...; s dalekou Minas Tirith si už vůbec nedělali starosti. Po smrti krále Aldora ... začali Vrchovci bez vědomí Rohanu, ale s přispěním Železného pasu opět pronikat na sever Západních úvalů a usazovali se v horských údolích západně a východně od Železného pasu, ba i na jižním okraji Fangornu. Za Déorovy vlády se stali neskrývaně nepřátelskými a plenili stáda a stáje Rohirů ze Západních úvalů.“ (FI)
Samozřejmě, že i v časech míru existoval pohyb přes západní pomezí Rohanu a Seveřané a Vrchovci často uzavírali smíšená manželství. Dokonce mocný zeman Freca, rádce krále Helma Kladiva, „měl, jak mnozí říkali, mnoho vrchovecké krve, a byl tmavovlasý“ (FI) na rozdíl od většinou světlovlasých Seveřanů. A „jak se pozeději zjistilo, Vrchovci byli vpuštěni jako přátelé“ (FI) do Železného pasu, načež se úspěšně „zmocnili kruhu Železného pasu a pobili poslední zbytky dávných strážců, kteří nebyli ochotni splynout (jako většina) s Vrchovci. Déor okamžitě vzkázal správci Minas Tirith (tehdy, v roce 2710, Egalmothovi), ten však nebyl schopen vyslat pomoc a Vrchovci dále okupovali Železný pas.“ (FI) Podle jiných zdrojů byla důvodem Egalmothova odmítnutí „obnovená válka se skřety.“ (FI)
Roku 2758 poloviční Vrchovec Wulf, Frecův syn, na západním pomezí velice vážený, úspěšně vyjednal spojenectví s Umbarskými korzáry, kteří, podníceni Sauronem, dělali nájezdy na pobřeží podél celé Belfalaské zátoky i dál. Odvrátil tak nebezpečí plenění od svých vlastních zemí u řeky Adornu a přesvědčil ostatní Vrchovce k uzavření zhoubného spojenectví s Muži Stínu. Pro jednou se tak k nim „připojili nepřátelé Gondoru, kteří přistáli v ústí Lefnui a Želíze“ (KR), a zatímco „Rohan byl znovu napaden z Východu ... když Vrchovci viděli svou příležitost, překročili Želíz a sestupovali od Železného pasu dolů. Brzy vysvitlo, že jejich vůdcem je Wulf. ... Wulf dobyl Edoras, usadil se v Meduseldu a říkal si král.“ (KR) Rohan opět žádal Gondor o pomoc. A ten opět nebyl schopen žádnou poslat, kvůli nájezdům tří flotil Korzárů na jeho vlastních pobřežích. Vrchovci tak kontrolovali Edoras a Železný pas, „dokud je velký hladomor po Dlouhé zimě (2758–9) nevyhladověl a nepřinutil vzdát se Fréaláfovi.“ (FI) Pouze kvůli této okolnosti se stalo, že „před koncem roku [2759] byli Vrchovci vyhnáni, dokonce i ze Železného pasu“ (KR), který nyní přešel pod vládu Sarumana, aby se něco takového už nemohlo opakovat. Protože ale Wulf oživil staré nepřátelství, „Rohirové museli po mnoho let držet velkou sílu Jezdců na severu Západních úvalů.“ (FI)
Tato stráž se samozřejmě časem zmenšovala a hranice se znovu otevřela. A tak se na západním pomezí opět objevilo mnoho Vrchovců. A tentokrát to bylo tolerováno, protože Edoras byl plně zaměstnán bojem proti skřetím tlupám, které utíkaly ze Severu a snažily se obsadit Bílé hory. A téměř okamžitě po vyřešení tohoto problému, tentokrát s pomocí Gondoru, udělal král Folcwine (2830–2903) další pogrom proti Vrchovcům a „znovu obsadil západní pomezí, které bylo okupováno Vrchovci.“ (KR)
Ale Rohirové si nikdy neuvědomili, že vojenská rozhodnutí nemohou změnit skutečnost: země za Rohanskou branou byla podle jména částí Rohanu; ale přestože Folcwine jí znovu obsadil a vyhnal Vrchovce, kteří ji okupovali, zdejší obyvatelé zůstali smíšené krve a jejich loajalita k Edorasu byla slabá.“ (FI)
Proto měl Saruman dobře připravenou půdu, když začal hledat vojenské síly a oběti svého plánu na křížení lidí a skřetů. Vrchovci už byli chyceni do léčky jeho vychytralou diplomacií a tak se nakonec ocitli po boku těch, kterých se nejvíc báli: čarodějových skřetích oddílů. Procitnutí z kouzla bylo hrozné. Této zlé zkušenosti a obratnému vyjednávání krále Elessara může být přičten fakt, že ve Čtvrtém věku byli sousedi po obou stranách řeky Želíze alespoň zčásti usmířeni. „Za dnů Éomera měli v Marce mír ti, kdo si jej přáli.“ (KR) A o ostatních knihy zdvořile mlčí.