Encyklopedie


Drúedain

Drûgové, Drúath, Drúadané, Wosové, Divocí lidé z lesů


Drúedain (jednotné číslo Drúadan) byl tajemný národ lidí, který nebyl blízce příbuzný s žádnými jinými lidmi a až do Třetího věku si zachoval vlastní jazyk a svébytný způsob života. Stejně jako ostatní Edain, kteří odmítli uctívání Melkora, opustili Hildórien na dalekém východě a putovali na západ. Byli menší než ostatní lidé a podle měřítek elfů a Edain byli dosti nevzhlední. Byli podsadití a téměř jim nerostly vousy. Tyto charakteristiky vedly některé lidi ke spekulacím o příbuznosti s hobity, což však není příliš pravděpodobné. Byli zapřísáhlými nepřáteli skřetů a přestože se málokdy zapojovali do spojenectví s jinými lidmi nebo otevřeně válčili, vždy bojovali proti skřetům, pokud se ti dostali na jejich území. Pro svou odlišnost byli často ostatními lidmi pronásledováni, a tak se z nich stal lid, žijící zpravidla v lesích a v ústraní od ostatních lidí.

Byli lovci a sběrači, jejich znalost přírody, lesa a divokých rostlin byla největší ze všech lidí a srovnatelná s Lesními elfy. Byli skvělými stopaři a dokázali kromě bystrého zraku využívat i svůj čich jako honicí psi. Také byli vynikajícími sochaři a byli známými pro své sochy, které plnily roli strážců. Vyprávěly se o nich pověsti, že sochy dokázaly ožít duchem svého tvůrce.

V Prvním věku Drúedain putovali na západ jižní cestou kolem Mordoru. Pravděpodobně nějaký čas sídlili v Khandu, ale kvůli pronásledování ze strany dalších lidí se brzy přesunuli na západ, prošli Ithilien a byli tak prvními lidmi, kteří překročili Anduinu (zřejmě u ostrova Cair Andros). Usadili se v zemích na jižních i severních úbočích Ered Nimrais (v pozdějším Gondoru a Rohanu) a vybudovali tu svá sídla – jedno z nich bylo později známé jako Šerá brázda. Památkou na jejich zdejší osídlení byly kamenné figury, nazývané Púkelové. I v těchto zemích je však po nějaké době začali pronásledovat vysocí muži z východu, kteří sloužili Temnému pánovi. Většina se jich stáhla do hustých lesů v Anórienu (Drúadanský hvozd) a na hornatém poloostrově Andrast (Drúwaith Iaur) a část jich pokračovala dále na západ do Eriadoru.

Zřejmě právě v Eriadoru si Drúedain poprvé vybudovali přátelské styky s jinou skupinou lidí – s Haladin. V jazyce Haladin dostali jménono drûg. Spolu s nimi pak došli do Beleriandu a usídlili se nejprve v Thargelionu a pak v Brethilu. Tam žili načas v míru v malých kmenech nebo v roztroušených usedlostech v lesích podobně jako Haladin, ale nikdy s nimi nepromísili a udržovali si svou odlišnost. Eldar je zprvu neměli v oblibě kvůli jejich vzhledu; když ale poznali, že nejsou zlí, uznali je jako jedny z Edain a zpočátku používané označení Drúath upravili na Drúedain. Když byl za válek s Morgothem Brethil nakonec zpustošen, zahynula i většina zdejších Drúedain. Zbytek se jich uchýlil do ústí Sirionu.

Po válce Hněvu, na počátku Druhého věku odpluli Drúedain stejně jako ostatní přeživší lidé z Beleriandu na Númenor. Tam se jim v míru velmi dařilo, ale už od vlády krále Tar-Aldariona začali ostrov opouštět, protože předvídali jeho špatný osud, a v době Pádu už tam nezůstali žádní. Ti, kteří zůstali ve Středozemi, žili zejména na severních úbočích Ered Nimrais a nějaký čas se jim dařilo a stali se poměrně početným lidem, ale v pozdějších letech Druhého věku opět stáhli před Númenorskou kolonizací do svých odlehlých útočišť a v následujících tisíciletích měli jen velmi málo kontaktů s jinými lidmi.

Ve Třetím věku Gondorští věděli o Drúedain, kteří žili v Anórienu, a respektovali je, ačkoli jim poněkud zasáhli do jejich teritoria, když pro budování Minas Tirith zřídili velké kamenolomy na jihu Drúadanského hvozdu v Údolí kamenných vozů. Horší časy pro Drúedain nastaly později, když ze severu přišli Rohirové. Ti je nazývali Wosové nebo "divocí lidé z lesů" a vlastně je ani nepovažovali za opravdové lidi a často je lovili pro zábavu. Teprve během války o Prsten se podařilo tyto špatné vztahy překonat, když se oba národy spojili proti společnému nepříteli, Sauronovi a jeho skřetům. Drúedain pod vedením svého náčelníka Ghân-buri-Ghâna provedli vojsko Rohirů tajnými stezkami svým lesem a umožnili jim včas se dostat na pomoc Minas Tirith. A zároveň ze zálohy přepadali skřety a tím je významně oslabili.

Po Válce o Prsten jim král Elessar udělil Drúadanský hvozd jako svobodné území a zakázal komukoli, aby do něj vstupoval bez jejich povolení. Drúedain však i nadále zůstali v dobrovolné izolaci, spokojeni se svým životem v lesích, a nenavázali kontakty s lidmi Gondoru a Rohanu.



zpět