Sindarština byl jeden z hlavních elfských jazyků, vedle Quenyi je nejlépe známý a ve Středozemi byl také vždy nejpoužívanější. Byla původně jazykem Sindar, tedy těch Teleri, kteří během Velkého putování zůstali v Beleriandu se svým králem Elwëm.

Sindarština se vyvinula z obecné Telerijštiny, kterou používali Teleri během svého putování na západ. První podoba sindarštiny, kterou Sindar v Beleriandu používali, se nazývá stará sindarština. Později se vyvíjela (značně rychleji než Quenya ve Valinoru) a rozlišilo se v ní několik nářečí: Doriathrin v Doriathu, Falathrin ve Falasu a severní sindarština v Hithlumu a okolních krajích na severu. Pro zápis sindarštiny vytvořil učenec Daeron runové písmo cirth.

Když přišli zpět do Středozemě Noldor, Sindar měli problém naučit se jejich řeč, zatímco Noldor celkem rychle pochytili sindarštinu, která se tak stala univerzálním dorozumívacím jazykem mezi Eldar, zatímco Quenya zůstala spíše jazykem učenců. Tato situace byla ještě zvýrazněna, když se král Thingol dozvěděl o vraždění rodných a používání Quenyi ve své říši zcela zakázal. Sindarštinu se rychle naučili i první lidé, Edain kteří přišli do Beleriandu přes Ered Luin.

Ve Druhém věku zůstala sindarština jazykem elfů ve Středozemi a také poměrně běžně používaným jazykem na Númenor. To se ovšem změnilo, když npmenorští králové zanevřeli na elfy a používání jejich jazyků zakázali. Znalost sindarštiny si tak uchovali jen Věrní.

Ti ji přinesli i do Středozemě a v Říších ve vyhnanství se stala opět i mezi vzdělanějšími lidmi dúnadanského původu v Gondoru a Arnoru běžně používaným jazykem a ovlivnila i vývoj Obecné řeči. Ještě na konci Třetího věku ji někteří lidé v Minas Tirith používali i v běžné řeči mezi sebou, byla také jazykem hraničářů.

Zároveň byla Sindarština samozřejmě i na konci Třetího věku univerzálním jazykem elfů; dokonce i dál na východě jako v Lothlórienu a Lesní říši, kde původně převažovala lesní řeč (jazyk Nandor), postupem času převládla sindarština.