Podzim v Orthanckém stromosadě – Železný pas po Válce o Prsten

Pevnost vybudovaná Dúnadany na konci Druhého věku; uprostřed stála věž Orthank.

Angrenost byl jednou z největších pevností královského Gondoru. Byl situován na jižním konci Mlžných hor, v údolí později nazvaném Nan Curunír (Čarodějovo údolí), kde pramenila řeka Angren. Měl přirozenou strategickou důležitost díky své poloze v blízkosti Brody přes Želíz. Obrana pevnosti byla založena na okružní skalní stěně okolo planiny, na níž stál Orthank. Věž byla vysoká více než 150 metrů a nahoře byla zakončena čtyřmi fiálami. Byla prakticky nedobytná, protože kámen, ze kterého ji Dúnadani zbudovali, nedokázali rozbít ani enti.

V Orthanku byl umístěn jeden z gondorských palantírů, avšak v pozdější době se na to téměř zapomnělo. Během většiny Třetího věku byla v Železném pase udržována stálá posádka pod vedením dědičných náčelníků. Avšak protože Gondoru po staletí od západu nehrozilo nebezpečí a hlavní obrana se upírala na východ, byla této nejodlehlejší pevnosti, ležící navíc za řídce osídlenou krajinou Calenardhonu, věnována malá pozornost. Ze strážců se tak stal uzavřený lid, který se staral hlavně o své vlastní záležitosti a s Gondorem komunikoval pomocí poslů jen zřídka. Věž byla uzavřena a klíče byly uschovány v Minas Tirith.

Roku 2510 zvítězil Eorl Mladý na poli Celebrantu a za odměnu obdržel od gondorského správce Ciriona zemi Calenardhon. Spolu s ní získal i pevnost Aglarond v Bílých horách, ale Angrenost zůstal územím Gondoru. Vládli tam stále dědiční náčelníci, k jejichchž lidu se připojil také lid bývalých strážců Aglarondu. Postupem času se obyvatelé Železného pasu začali mísit s Vrchovci, vytrvale přicházejícími od západu. S Rohanskými se nestýkali, protože ti věřili že v Železném pase pěstují černokněžnictví. Poslové z Gondoru chodili málo a později zcela přestali. Tak se stalo, že když vymřel rod náčelníků, bez vědomí Gondoru a Rohanu přešla moc do rukou jiného rodu z lidu, který byl však již částečně nakloněn Vrchovcům. Rohanský král Aldor sice vyplenil země Vrchovců na západě, ale po jeho smrti se vrátili, byli jako přátelé vpuštěni do Železného pasu, ale zmocnili se ho a pobili poslední strážce, kteří s nimi ještě nechtěli splynout.

Král Déor se roku 2710 jižně od Železého pasu střetl s vojskem Vrchovců, porazil ho, ale ke svému údivu zjistil, že Železný pas je též nepřátelský, ačkoliv si myslel, že ho osvobodil z obklíčení Vrchovců. Déor pak vyhnal Vrchovce z Rohanu, ale ze Železného pasu je nebylo možno vypudit. Roku 2758 přišla Dlouhá zima. Rohirové hodně strádali a Vrchovci využili příležitosti a opět obsadili Rohan, dokonce se jejich vůdce Wulf usadil v Edorasu a prohlásil se za krále. Rohirové se stáhli do Šeré Brázdy a Aglarondu, ale zimou trpěli nejen obránci, ale i obléhající. Tak když na jaře králův synovec Fréaláf znovu dobyl Edoras a přijel k Železnému pasu, Vrchovci byli také vyhladovělí a vzdali se. Železný pas potom zůstal prázdný, ale ne nadlouho.