Všude kolem toho místa, po přímořských svazích a daleko do vnitrozemí, rostly stálezelené a vonné stromy, jež přivezli ze Západu, a dařilo se jim tak dobře, že Eldar říkali, že je tam skoro stejně krásně jako v nějakém přístavu na Eressëi. Byly největším potěšením Númenoru a připomínaly se v mnoha písních dlouho potom, co navždy zanikly, neboť východně od Darované země téměř nekvetly: oiolairë a lairelossë, nessamelda, vardarianna, taniquelassë a yavannamírë se svými kulatými šarlatovými plody.UT 2, II (DN) 183

Měl stříbřitou a hladkou kůru a větve mířily obloukem nahoru jako u buku, nikdy však neměl víc než jeden kmen. Listy se podobaly bukovým, ale byly větší, na líci bledězelené a na rubu stříbřité a na slunci se blyštěly; na podzim neopadávaly, ale měnily se v bledé zlato. Na jaře strom nesl zlaté květy v chumáčích jako třešeň a kvetl až do léta; sotva se rozpukly květy, listí opadalo, takže během jara a léta měl háj malinornů zlatý koberec a zlatou střechu, avšak sloupoví bylo stříbrošedé. Jeho plodem byl oříšek se stříbrnou skořápkou; šestý král Númenoru Tar-Aldarion jich několik daroval Lindonskému králi Gil-galadovi. V té zemi se neuchytily, ale Gil-galad nějaké dal své příbuzné Galadriel a ony pod její mocí rostly a vzkvétaly ve střežené zemi Lothlórienu u řeky Anduiny, dokud Vznešení elfové nakonec neopustili Středozem; nedosahovaly však výšky ani objemu velkých hájů na Númenoru.UT 2, II (DN) 184