Svět mladý byl, hory zelené,
světlo měsíce čerstvě zrozené,
potok i kámen bez jmen byl,
a tu se Durin probudil.
Horám a dolům jména dal,
z pramenů vodu ochutnal;
a v Zrcadlovém jezeře
spatřil sám sebe v nádheře
s hvězdnou korunou zářivou
vlastnímu stínu nad hlavou.

Svět krásný byl, hory pyšně stály
za Starých časů, nežli padli
král Nargothrondu, Gondolinu,
když marně vzdorovali stínu,
a dávno jsou již za mořem.
Krásný byl svět v Durinův den.
Založil tesaný trůn králů
uprostřed sloupořadých sálů
se zlatou klenbou; po stříbře
šlapali tam a na dveře
vepsali mnohé mocné znaky.
Jak slunce, hvězdy plály lampy
z křišťálu, v stínu nehasnoucí,
a jasem prozářily noci.

Tam perlík v kovadlinu bil,
štěpilo dláto, rytec ryl;
tam ostří s jílcem skuli v ráz,
doloval, stavěl jiný zas.
Tam beryl, opál svítivý,
zbroj jako rybí šupiny,
kabátce, meče sekyry,
pásy, kopí se vršily.

Únavu neznal Durinův lid;
pod horou nechal hudbu znít:
na harfy hráli, pěvěc pěl,
ryk trubek v branách zazvučel.

Zešedl svět, hory zestárly,
pod kovadlinou popel tlí;
mlčí harfy i kladiva,
temnota v sálech přebývá;
sám Durin zhynul ve stínu
tam v Morii, tam v Khazad-dûm.
Jen hvězdy svítí s večerem
tmou v zrcadlovém jezeře;
v hlubině koruna se skví,
než se zas Durin probudí.