Básně ze Společenstva prstenu
Song of Nimrodel / Píseň o Nimrodel
An Elven-maid there was of old,
A shining star by day:
Her mantle white was hemmed with gold,
Her shoes of silver-grey.
A star was bound upon her brows,
A loght was on her hair
As sun upon the golden boughs
In Lórien the fair.
Her hair was long, her limbs were white,
And fair she was and free;
And in the wind she went as light
As leaf of linden-tree.
Beside the falls of Nimrodel,
By water clear and cool,
Her voice as falling silver fell
Into the shining pool.
Where now she wanders none can tell,
In sunlight or in shade;
For lost of yore was Nimrodel
And in the mountains strayed.
The elven-ship in haven grey
Beneath the mountain-lee
Awaited her for many a day
Beside the roaring sea.
A wind by night in Northern lands
Arose, and loud it cried,
And drove the ship from elven-strands
Across the streaming tide.
When dawn came dim the land was lost,
The mountains sinking grey
Beyond the heaving waves that tossed
Their plumes of blinding spray.
Amroth beheld the fading shore
Now low beyond the swell,
And cursed the faithless ship that bore
Him far from Nimrodel.
Of old he was an Elven-king,
A lord of tree and glen,
When golden were the boughs in spring
In fair Lothlórien.
From helm to sea they saw him leap,
As arrow from the string,
And dive into water deep,
As mew upon the wing.
The wind was in his flowing hair,
The foam about him shone;
Afar they saw him strong and fair
Go riding like a swan.
But from the West has come no word,
And on the Hither Shore
No tidings Elven-folk have heard
Of Amroth evermore.
Byla tu dívka, a již není,
hvězda zářivá;
bílý plášť zlatem obroubený,
střevíčky ze stříbra.
Na čele hvězdu nosívala
a světlo ve vlasech,
jak když slunko padá
na lórienský les.
Vlas dlouhý, bílé údy měla,
volná a líbezná;
s větrem se spolu procházela
jak lístek lehounká.
Kde nimrodelský vodopád
zurčí si chladivě,
stříbrný její hlásek pad
do tůně zářivé.
Kde bloudí teď, kdo ví, kdo zná?
Sluncem a stínem snad.
Před léty byla ztracena
Nimrodel na horách.
Elfí loď v šedém přístavu
v zátoce v klínu hor
čekala na ni mnoho dnů
a hučel mořský chór.
Až noční vítr severní
zvedl se, naříkal
a koráb z elfích pobřeží
na širé moře hnal.
S úsvitem země zmizela
i hory šednoucí;
za vlnou vlna letěla,
tříšť bily do očí.
I spatřil Amroth mizet břeh:
do vln se potápěl.
Tu proklel loď, která ho rve
od krásné Nimrodel.
Byl králem elfů z dávných let,
pán lesů, skal a stěn,
když s jarem zlátla ratolest
v zemi Lothlórien.
Do moře z lodi skočil vráz
jako šíp z tětivy,
a vodní hloubky rozťal snáz
než racek šedivý.
Větrem mu vlasy zavlály,
tříšť létla ke světlu;
dlouho se za ním dívali,
kde jako labuť plul.
Západ však mlčí; zdejší břeh
též o něm nemá zpráv:
o Amrothovi neslyšel
žádný elf vícekrát.
Zveřejněno: 28. září 2004
zpět