In panoply of ancient kings, in chained rings he armoured him; his shining shield was scored with runes to ward all wounds and harm from him; his bow was made of dragon-horn, his arrows shorn of ebony, of silver was his habergeon, his scabbard of chalcedony; his sword of steel was valiant, of adamant his helmet tall, an eagle-plume upon his crest, upon his breast an emerald.
Beneath the Moon and under star he wandered far from northern strands, bewildered on enchanted ways beyond the days of mortal lands. From gnashing of the Narrow Ice where shadow lies on frozen hills, from nether heats and burning waste he turned in haste, and roving still on starless waters far astray at last he came to Night of Naught, and passed, and never sight he saw of shining shore nor light he sought. The winds of wrath came driving him, and blindly in the foam he fled from west to east and errandless, unheralded he homeward sped.
There flying Elwing came to him, and flame was in the darkness lit; more bright than light of diamond the fire upon her carcanet. The Silmaril she bound on him and crowned him with the living light and dauntless then with burning brow he turned his prow; and in the night from Otherworld beyond the Sea there strong and free a storm arose, a wind of power in Tarmenel; by paths that seldom mortal goes his boat it bore with biting breath as might of death across the grey and long-forsaken seas distressed: from east to west he passed away.
Through Evernight he back was borne on black and roaring waves that ran o'er leagues unlit and foundered shores that drowned before the Days began, until he heard on strands of pearl where ends the world the music long, where ever-foaming billows roll the yellow gold and jewels wan.
He saw the Mountain silent rise where twilight lies upon the knees of Valinor, and Eldamar beheld afar beyond the seas. A wanderer escaped from night to haven white he came at last, to Elvenhome the green and fair where keen the air, where pale as glass beneath the Hill of Ilmarin a-glimmer in valley sheer the lamplit towers of Tirion are mirrored on the Shadowmere.
He tarried there from errantry, and melodies they taught to him, and sages old him marvels told, and harps of gold they brought to him. They clothed him then in elven-white, and seven lights before him sent, as through the Calacirian to hidden land forlorn he went. He came unto the timeless halls where shining fall the countless years, and endless reigns the Elder King in Ilmarin on Mountain sheer; and words unheard were spoken then of folk of Men and Elven-kin. Beyond the world were visions showed forbid to those that dwell therein.
A ship then new they built for him of mithril and of elven-glass with shining prow; no shaven oar nor sail she bore on silver mast: the Silmaril as lantern light and banner bright with living flame to gleam thereon by Elbereth herself was set, who thither came and wings immortal made for him, and laid on him undying doom, to sail the shoreless skies and come behind the Sun and light of Moon.
From Evereven's lofty hills where softly silver fountains fall his wings him bore, a wandering light, beyond the mighty Mountain Wall. From World's End then he turned away, and yearned again to find afar his home through shadows journeying, and burning as an island star on high above the mists he came, a distant flame before the Sun, a wonder ere the waking dawn where grey the Norland waters run.
And over Middle-earth he passed and heard at last the weeping sore of women and of elven-maids in Elder Days, in years of yore. But on him mighty doom was laid, till Moon should fade, an orbéd star to pass, and tarry never more on Hither Shores where mortals are; for ever still a herald on an errand that should never rest to bear his shining lamp afar, the Flammifer of Westernesse.
V plášť starých králů oděl se a v kroužkovém brnění; na štítě nápis runový, jenž chrání proti zranění; luk ohnut z rohu dračího, z ebenu šípy řezané, stříbrný pancíř; meč svůj měl v pochvici chalcedonové; z ocele meč byl kalený, diamantová přilbice a na ní chochol z orlích per, na prsou smaragd třpytí se.
Pod měsícem a hvězdami putoval dálkou severní, matoucí stezkou zakletou až za hranice zemských dní. Od ledovcové úžiny, kde leží stíny mrazných hor, od jižních pouští planoucích se odvrátil, spěl přes obzor, v bezhvězdných vodách zbloudilý do Noci nicoty až přišel a dále plul a nespatřil zářící břeh, o kterém slyšel. A vichr hněvu zavál naň a slepě vlnami ho hnal zpět ze západu na východ: domů, kde nikdo nejásal.
Elwinga jen mu létla vstříc a plamen světlem zazářil jasněj, než září diamant: to její náhrdelník byl. Silmaril na čelo mu váže. Živoucím světlem korunován bez obav loď svou otáčí a noci svěřuje se a vodám. Tu ze Zásvětí za Mořem svobodná, mocná bouře letí mohutný vítr Tarmenel; žene loď jako hrstku smetí cestami, kudy smrtelník jen zřídka projde, aniž pad. Zděšen, jak ovát dechem smrti, letí z východu na západ.
Zas Věčnou nocí nesen byl hučícím černým příbojem přes mořské míle bez světla, přes dávno utonulou zem; až na pobřežích perlovích, kde končí svět, uslyšel hrát zpěněné vlny píseň svou a drahokamy na břeh hnát.
Tam spatřil horu němě čnít, kde soumrak padá do klína Valinoru, a Eldamar, kde zámořská je krajina. Poutník, jenž v noci vyvázl, v přístavu bílém zakotvil, v zeleném elfím domově, kde Tirion se zrcadlil v jezeře stinném pod skalou jak bledé sklo tam pod vrchem Ilmarinským. Vzduch vlahý byl a líbezná to byla zem.
Tam odpočinul od svých cest a melodie hráli mu a báje moudrých slyšel tam a zlatou harfu dali mu. V elfovskou běl ho oblékli a sedm světel před ním šlo, když do skryté se země bral v bázni před Calacirian. Vešel do síní bezčasých, kde třpytné roky odplývají a nekonečně vládne král na hoře se strmými kraji. Tam padla slova neslýchaná o elfech a též o lidech, vidiny spatřil zakázané těm, kteří obývají svět.
Novou loď mu pak postavili z mitrilu, ze skal elfovského. Je bez vesel a nevlaje plachta ze stěžně stříbrného: silmaril jako svítilnu a vlajku ohněm planoucí tam posadil Elbereth, ta královna hvězd živoucích, nesmrtná křídla dala mu a sudbu přiřkla: věčně žíti, plout po bezbřehých nebesích, kam slunce, měsíc nedosvítí.
Od podvečerních útesů, kde něžně kanou fontány, ho nesla křídla, bludný svit, za zásvětními horami. Na konci světa obrátil se a po domově touhou hnán spěchal jej hledat temným stínem podoben hvězdě, plamen sám; vysoko nad mlhami letěl ten posel slunce plamenný, ten zázrak zřený před úsvitem, kde plynou vody severní.
A putoval nad Středozemí, až slyšel nářek úpěnlivý lidských i elfích žen a dívek; to kruté Staré časy byly. Však mocná sudba na něm leží: než luna sama vyhasne, jak hvězda míjet, nikdy stanout na lidské břehy přejasné; navždy už, navždy poslem být na pouti, která nekončí se: svou lampu rozsvícenou nést - Světlonoš ze Západní říše.