Písmo

Základní informace o tengwar


Tengwar je noldorské písmo, které vynalezl Fëanor. Předchůdcem tengwar bylo písmo sarati, vynalezené učencem Rúmilem, ale původní systém byl Fëanorem značně vylepšen. Původně se pomocí tengwar zapisovaly pouze jazyky Amanu, zatímco národy Středozemě (Sindar a trpaslíci) používaly cirth (runové písmo). Během Vyhnanství Noldor byly ale tengwar přineseny do Středozemě a začaly se pak používat jako základní písmo i pro další jazyky. Hlavní rozdíl v použití tengwar a cirth spočíval ve způsobu psaní, takže tengwar se obvykle psaly perem nebo štětcem, zatímco cirth byly vhodné k tesání a rytí nápisů do kamene nebo dřeva.


Původní tabulka tengwar:
Tengwar
Soustava obsahovala dvacet čtyři prvotní písmena 1-24, seřazená do čtyř témar (sad), z nichž každá měla šest tyeller (stupňů). Byla také "přídatná písmena", jejichž příkladem jsou písmena 25-36. Z nich jsou zcela nezávislá jen písmena 27 a 29, ostatní jsou obměnami jiných písmen. Existoval také určitý počet tehtar (znaků) s různým použitím. V tabulce nejsou uvedeny.

Prvotní písmena se skládala z telco (stonku) a lúva (obloučku). Formy 1-4 se pokládaly za normální. Stonek bylo možno zvednout, jako u písmen 9-16, nebo zkrátit, jako u 17-24. Oblouček mohl být otevřený, jako v sadě I a III, nebo zavřený, jako v sadě II a IV, v obou případech mohl být zdvojen, jako u písmen 5-8.

Teoretická volnost uplatnění byla ve Třetím věku upravena obyčejem do té míry, že I. sada se obecně používala pro hlásky zubní čili t-ové (tincotéma) a II. pro hlásky retné čili p-ové (parmatéma). Užívání sady III. a IV. se různilo podle požadavků různých jazyků. V jazycích jako západština, které hodně používaly souhlásky jako naše č, , š, se pro ně obvykle používala III. sada, a v takovém případě se IV. sada používala pro normální hlásky k-ové (calmatéma). V quenijštině, která měla vedle calmatémy jak palatální sadu (tyelpetéma), tak labializovanou sadu (quessetéma), se palatály znázorňovaly fëanorským znaménkem označujícím "následuje y" (obvykle dvě tečky nad písmenem), zatímco IV. sada byly hlásky kw-ové.

V mezích těchto obecných uplatnění byly také běžně zachovávány následující vztahy. Normální písmena, stupeň 1, se používala pro "neznělé závěrové": t, p, k atd. Zdvojení obloučku pak ukazovalo na dodání "znělosti": pokud se tedy 1 tinco, 2 parma, 3 calma, 4 quesse rovná t, p, č, k (nebo t, p, k, kw), pak se 5 ando, 6 umbar, 7 anga, 8 ungwe rovná d, b, , g (nebo d, b, g, gw). Zdvižení stonku znamená otevření souhlásky na "úžinovou". Předpokládáme-li shora uvedené hodnoty pro 1. stupeň, 3. stupeň (9 thúle, 10 formen, 11 harma, 12 hwesta) se rovná th, f, š, ch (nebo th, f, ch, chw/hw) a 4. stupeň (13 anto, 14 ampa, 15 anca 16 unque) se rovná dh, v, ž, gh (nebo dh, v, gh, ghw/w).

Původní fëanorská soustava měla také stupeň se stonky prodlouženými jak nad řádek, tak pod něj. Obvykle představoval souhlásky s přídechem (totiž t + h, p + h, k + h), ale mohl představovat i jiné požadované souhláskové variace. V jazycích Třetího věku, které používaly toto písmo, nebyly potřebné, ale prodloužené formy se hodně používaly jako varianty (zřetelněji odlišené od 1. stupně) 3. a 4. stupně.

5. stupeň (17-20) se obvykle používal pro nosovky: 17 númen a 18 malta tedy byly nejběžnější znaky pro n a m. Podle výše uvedené zásady by měl 6. stupeň představovat neznělé nosovky, ale protože se takové zvuky (jejichž příkladem je velšské nh nebo staroanglické hn) v jazycích, o něž se jedná, vyskytovaly velmi vzácně, 6. stupeň (21-24) se nejčastěji používal pro nejslabší čili "polosamohláskové" souhlásky z každé sady: skládal se z nejmenších a nejjednodušších tvarů mezi prvotními písmeny. 21 óre se tedy často používalo pro slabé (nehrčivé) r, jež se původně vyskytovalo v quenijštině a v soustavě toho jazyka se pokládalo za nejslabší souhlásku tincotémy, 22 vala se hodně používalo pro w, tam, kde se III. sada používala pro palatály, používalo se 23 anna běžně pro souhláskové y.

Protože se některé ze souhlásek 4. stupně ve výslovnosti oslabovaly a blížily se hláskám 6. stupně (popsaným nahoře) nebo s nimi splývaly, mnoho hlásek 6. stupně ztratilo v eldarských jazycích zřetelnou funkci a právě z těchto písmen byla převážně odvozena písmena vyjadřující samohlásky.

POZNÁMKA
Pravopisná norma quenijštiny se lišila od shora uvedeného uplatnění písmen. 2. stupeň se používal pro nd, mb, ng, ngw. Všechny tyto spřežky byly běžné, protože b, g, gw se vyskytovaly pouze v těchto spřežkách. Pro rd, ld se používala zvláštní písmena 26 a 28. (Místo lv, ne lw, používali mnozí mluvčí, zejména elfové, lb. Psalo se 27 + 6, protože lmb se nemohlo vyskytnout.) Také 4. stupeň se používal pro velice četné spřežky nt, mp, nk, nqu, protože quenijština neměla dh, gh, ghw a pro v používala písmeno 22.

Přídatná písmena

Číslo 27 lambe se všeobecně používalo pro l. Číslo 25 rómen (původem obměna čísla 21 óre) se používalo pro "znělé" hrčivé r. Čísla 26 arda, 28 alda byla jejich obměnami. Často se používala pro neznělé r (rh) a l (lh). 29 silme představovalo s a 31 esse (se zdvojenou kudrlinkou) z v těch jazycích, které je vyžadovaly. Obrácené formy 30 silme nuquerna, 32 esse nuquerna se sice mohly používat jako samostatné znaky, ale většinou se používaly jako pouhé varianty 29 silme a 31 esse, jak se v psaní právě hodilo, používaly se totiž často, když nad nimi byly tehtar. Číslo 33 hyarmen bylo podle původu obměnou představující jakousi (slabší) formu čísla 11 harma, ve Třetím věku se nejčastěji používalo pro h. Pokud se číslo 34 hwesta sindarinwa vůbec používalo, tedy pro neznělé w (hw). Když se čísla 35 yanta a 36 úre používala pro souhlásky, většinou to bylo pro y a w.

Samohlásky

Samohlásky byly v mnoha způsobech použití představovány tehtar, zpravidla nad souhláskovým písmenem. V jazycích jako quenijština, v nichž většina slov končila samohláskou, se tehta kladla nad předcházející souhlásku, v jazycích jako sindarština, v nichž většina slov končila souhláskou, se kladla nad následující souhlásku. Když na příslušném místě nestála žádná souhláska, kladla se tehta nad "krátkého nosiče", který měl obvykle podobu malého i bez tečky. Tehtar, které se v různých jazycích používaly jako označení samohlásek, byly početné. Nejběžnější, obvykle používané pro (varianty) e, i, a, o, u, jsou ukázány na daných příkladech. Tři tečky(
), nejobvyklejší zápis a, se v rychlejších stylech psaly různě, často se používalo něco jako cirkumflex. Jednoduchá tečka(
) a "akutový přízvuk"(
) se často používaly pro i a e (ale v některých podobách pro e a i). Kudrlinky(
a
) se používaly pro o a u. V nápisu na Prstenu se kudrlinka otevřená doprava používá pro u, ale na titulní straně představuje o a kudrlinka otevřená doleva u. Oblíbenější byla kudrlinka doprava a použití záviselo na tom, o který jazyk šlo: v Černé řeči bylo o vzácné.

Dlouhé samohlásky byly obvykle znázorněny položením tehty nad "dlouhého nosiče", který běžně vypadal jako j bez tečky. Stejnému účelu však sloužila zdvojená tehta. To však bylo časté jen u kudrlinek a někdy u "akutu". Dvě tečky se používaly spíše jako znak pro následující y.

Nápis na Západní bráně Morie dokládá způsob "plného psaní" se samohláskami znázorněnými samostatnými písmeny. Vyskytují se tam všechna samohlásková písmena používaná v sindarštině. Stojí za povšimnutí, že se číslo 30 silme nuquerna používá pro samohláskové y a dvojhlásky jsou vyjádřeny tím, že se tehta pro následující y klade nad samohláskové písmeno. Znak pro následující w (potřebný pro vyjádření au, aw) byl v tomto způsobu kudrlinka u nebo její obměna ~. Ale dvojhlásky byly často vypsány celé, jako v transkripci. V tomto způsobu se délka samohlásky obvykle naznačovala "akutovým přízvukem", v tom případě nazývaným andaith "dlouhá značka".

Vedle již zmíněných tehtar byla řada jiných, používaných hlavně pro zkrácení zápisu, zejména tím, že vyjadřovaly častá souhlásková spojení, aniž se celá vypisovala. Například pomlčka (nebo znak podobný španělskému tilde) nad souhláskou často naznačovala, že ji předchází nosovka z téže sady (jako u nt, mp nebo nk, podobný znak vespod se však používal hlavně k označení, že souhláska je dlouhá nebo zdvojená. Dolů směřující háček připojený k obloučku (jako v posledním slově na titulní straně, hobbits) označoval, že následuje s, zejména ve spojeních ts, ps, ks (x), jež byla v quenijštině oblíbená.

Neexistoval samozřejmě žádný "způsob" pro zápis angličtiny. Foneticky odpovídající způsob by se dal vyvodit z fëanorské soustavy. Krátká ukázka na titulní straně se o to nepokouší. Je spíše příkladem toho, co by asi vytvořil obyvatel Gondoru, váhající mezi hodnotami písmen běžnými v jeho "způsobu" a tradičním anglickým pravopisem. Lze si povšimnout, že tečka dole (jeden ze způsobů označení slabé nejasné samohlásky) je tu použita k znázornění nepřízvučného and, ale používá se také pro němé e v here, the, of a of the jsou vyjádřeny zkratkami (prodloužené dh, prodloužené v a v s čárkou dole).

Názvy písmen

Ve všech způsobech psaní mělo každé písmeno a každý znak svůj název, ale tyto názvy odpovídaly fonetickému použití v každém jednotlivém způsobu. Často se však považovalo za žádoucí, zejména pro popis užívání písmen v jiném způsobu psaní, mít název pro každé písmeno jako tvar. K tomu se běžně používaly quenijské "celé názvy", a to i tam, kde se vztahovaly ke specificky quenijskému užití. Každý "celý název" byl skutečné quenijské slovo, jež obsahovalo příslušné písmeno. Byla to pokud možno první hláska slova, ale tam, kde se hláska nebo spojení nemohly vyskytnout na počátku, následovaly hned po úvodní samohlásce. Jména písmen v tabulce byla:
1. tinco - kov, parma - kniha, calma - lampa, quesse - pero
2. ando - brána, umbar - osud, anga - železo, ungwe - pavučina
3. thúle (súle) - duch, formen - sever, harma - poklad (nebo aha - vztek), hwesta - vítr
4. anto - ústa, ampa - hák, anca - čelisti, unque - prohlubeň
5. númen - západ, malta - zlato, noldo (starší ngoldo) - příslušník rodu Noldor, nwalme (starší ngwalme) - muka
6. óre - srdce (nitro), vala - andělská moc, anna - dar, vilya - vzduch, obloha (starší wilya)
rómen - východ, arda - kraj, lambe - jazyk, alda - strom
silme - hvězdné světlo, silme nuquerna (obrácené s), áre - sluneční světlo (nebo esse - jméno), áre nuquerna
hyarmen - jih, hwesta sindarinwa, yanta - most, úre - žár.
Pokud existují varianty, tedy proto, že názvy byly utvořeny dříve, než quenijština vyhnanců prošla jistými změnami. Číslo 11 harma se například nazývalo harma, když ve všech pozicích představovalo úžinové ch, ale když se z hlásky na počátku slova stalo přídechové h (ačkoli uprostřed slova zůstalo), byl mu dán název aha. Áre esse bylo původně áze, ale když toto z splynulo s číslem 21 óre, znaku se v quenijštině užívalo pro ss, velmi časté v tom jazyce, a bylo nazýváno esse. Hwesta sindarinwa hwesta sindarinwa neboli "hw Šedých elfů" se tak jmenovalo, protože v quenijštině bylo pro hlásku hw číslo 12 hwesta a nebyly potřebné odlišné znaky pro chw a hw. Nejznámější a nejpoužívanější názvy písmen byly 17 númen - n, 33 hyarmen - hy, 25 rómen - r, 9 formen - f: númen, hyarmen, rómen, formen = západ, jih, východ, sever (srovnej sindarské dûn nebo annûn, harad, rhûn nebo amrûn, forod). Tato písmena běžně označovala světové strany Z, J, V, S i v jazycích, které používaly zcela jiných slov. V Západních zemích se uváděly v tomto pořadí, počínaje západem a tváří k němu, hyarmen a formen vlastně znamenalo oblast po levé a po pravé ruce (opačně než v mnoha lidských jazycích).
PP, dodatek E



zpět