Far over the misty mountains cold / Dřív nežli vzejde světlo dne

Far over the misty mountains cold To dugeons deep and caverns old We must away ere break of day To seek the pale enchanted gold.

The dwarves of yore made mighty spells, While hammers fell like ringing bells In places deep, where dark things sleep, In hollow halls beneath the fells.

For ancient king and elvish lord There many a gleaming golden hoard They shaped and wrought, and light they caught To hide in gems on hilt of sword.

On silver necklaces they strung The flowering stars, on crowns they hung The dragon-fire, in twisted wire They meshed the light of moon and sun.

Far over the misty mountains cold To dugeons deep and caverns old We must away ere break of day To claim our long-forgotten gold.

Goblets they carved there for themselves And harps of gold; where no man delves There lay they long, and many a song Was sung unheard by men or elves.

The pines were roaring on the height, The winds were moaning in the night. The fire was red, it flaming spread; The trees like torches blazed with light.

The bells were ringing in the dale And men leeked up with faces pale; The dragon’s ire more fierce than fire Laid low their towers and houses frail.

The mountain smoked beneath the moon; The dwarves, they heard the tramp of doom. They fled their hall to dying fall Beneath his feet, beneath the moon.

Far over the misty mountains grim To dugeons deep and caverns dim We must away ere break of day To win our harps and gold from him!

Dřív nežli vzejde světlo dne, přes horstvo, jež se v mlze pne, jdem do hlubin, kde vládne stín, hledat své zlato kouzelné.

Znal naše kouzla zemský klín, když rod náš v třesku kovadlin kul klenoty a temnoty zaháněl v slujích, kde spal stín.

A mnohý elf i dávný král měl od nás meč, co zářně plál, kdyžtě náš um těm vladařům do jilců oheň včaroval.

Dali jsem stříbru hvězdný třpyt, korunám zlatým slunce svit- tu krásu krás a skvělý jas jsme předli z drátků jako nit.

Dříve než vzejde světlo dne, přes horstvo, jež se v mlze pne, jdem do hlubin, kde vládne stín, pro svoje kouzlo ztracené.

A co jsme měli pohárů a zlaté harfy postaru, jenže náš zpěv člověk či elf neslýchal z hlubin, ani hru.

Sosny se s nářkem prohnuly, zlé vichry nocí vanuly, les rázem vzplál a plápolal tak jako tisíc faklí.

Zvon v údolí bil na poplach a lidem zbělil tváře strach, když dračí spár hůř než žár jim pohřbil město v sutinách.

Dýmala hora pod lunou v tu chvíli nás osudnou, každý se hnal, než drak ho sklál pod svými drápy, pod lunou.

Dřív nežli vzejde slunce svit, přes chmurný, mlžný horský štít jdem do hlubin, kde vládne stín, mu harfy své i zlato vzít!