Tak mě nakonec vyvedl zpátky do tajných chodeb Khazad-dûm. Znal je všechny až příliš dobře. Stoupali jsme pořád výš, až jsme se dostali k Nekonečným schodům."
„Ty jsou dávno ztracené," řekl Gimli. „Mnozí tvrdili, že byly postaveny jen v pověsti, jiní však říkali, že byly zničeny."
„Byly postaveny a nebyly zničeny," řekl Gandalf. „Šplhaly z nejhlubší kobky na nejvyšší vrchol, stoupaly nepřerušenou spirálou o mnoha tisících stupňů, až nakonec vyústily v Durinově věži vytesané v rostlé skále Zirakzigilu, na čnělce Stříbrného špičáku.
Tam na Celebdilu bylo osamělé okno ve sněhu a před ním úzký prostor, závratné orlí hnízdo nad mlhami světa. Slunce tam prudce zářilo, kdežto všechno dole bylo zahaleno v mracích. Vyskočil ven, a když jsem ho následoval, vzplál novým plamenem. Nikdo u toho nebyl, jinak by se v pozdějších písních zpívalo o Bitvě na vrcholku."
Náhle se Gandalf zasmál. „Co by ale řekli v písni? Ti, kdo vzhlíželi z dálky, mysleli, že horu věnčí bouře. Slyšeli hřímání a říkali, že do Celebdilu bije blesk a odskakuje rozbitý v ohnivé jazyky. Nestačí to snad? Kolem nás se zvedl hustý dým, mlha a pára. Led padal jako déšt. Svrhl jsem svého nepřítele a on spadl z vyvýšeného místa a tříštil horskou stěnu, kde se o ni tloukl ve své zkáze. Pak na mne padla tma a já jsem bloudil mimo myšlení a čas a putoval dalekými cestami, o nichž nebudu vypravovat.
Nahý jsem byl poslán zpět - nakratičko, než dokonám svůj úkol. A nahý jsem ležel na vrcholku hory. Věž za mnou byla rozdrcena na prach; okno bylo pryč, zborcené schody byly zahlcené ožehlým a rozbitým kamením. Byl jsem sám, zapomenut, bez východiska, na tvrdém rohu světa.