She watched the gleam at window grow, till the long light was shimmering on land and leaf; on grass below grey dew was glimmering Over the floor her white feet crept, down the stair they twinkled, through the grass they dancing stepped all with dew besprinkled.
Her gown had jewels upon its hem, as she ran down to the river, and leaned upon a willow-stem, and watched the water quiver. A kingfisher plunged down like a stone in a blue flash falling, bending reeds were softly blown, lily-leaves were sprawling.
A sudden music to her came, as she stood there gleaming with free hair in the morning's flame on her shoulders streaming Flutes there were, and harps were wrung, and there was sound of singing, like wind-voices keen and young and far bells ringing
A ship with golden beak and oar and timbers white came gliding; swans went sailing on before, her tall prow guiding Fair folk out of Elvenland in silver-grey were rowing, and three with crowns she saw there stand with bright hair flowing.
With harp in hand they sang their song to the slow oars swinging; Green is the land; the leaves are long, and the birds are singing. Many a day with dawn of gold this earth will lighten, many a flower will yet unfold, ere the cornfields whiten.
Then wither go ye, boatmen fair, down the river gliding?? To twilight and to secret lair in the great forest hiding? To northern isles and shores of stone on strong swans flying, by cold waves to dwell alone with the white gulls crying?
'Nay!' they answered, "Far away on the last road faring, leaving western havens grey, the seas of shadow daring, we go to Elvenhome, where the White Tree is growing, and the Star shines upon the foam on the last shore flowing.
'To mortal fields say farewell, Middle Earth forsaking! In Elvenhome a clear bell in the high tower is shaking. Here grass fades and leaves fall, and the sun and moon wither. and we have heard the far call that bids us journey thither.'
The oars were stayed. They turned aside; 'Do you hear the call, Earth-maiden? Firiel! Firiel!' they cried. 'our ship is not full-laden. One more only we may bear. Come! for your days are speeding Come! Earth-maiden elven-fair, our last call heading.'
Firiel leeked from the river bank, one step daring then deep in clay her feet sank, and she halted staring. Slowly the elven ship went by whispering through the water: 'I cannot come!' they heard her cry. 'I was born Earth's daughter!
No jewels bright her gown bore, as she walked back from the meadow under roof and dark door, under the house-shadow.
She donned her smock of russet brown, her long hair brided, and to her work came stepping down. Soon the sunlight faded.
Year still after year flows down the Seven Rivers; cloud passes, sunlight glows, reed and willow quivers at morn and eve, but never more westward ships have waded in mortal waters as before, and there song as faded.
Než začal kohout vítat úsvit, co krajem šel, dřív než začalo svítat, vyhlédla Fíriel. Háj tmavý, východ bledý, zpěv ptáků procitlých, a noci soumrak šedý tál jako zjara sníh.
Zřela, jak jitro vstává, jak rozlévá se den, rosou se třpytí tráva a list a stvol a kmen. Tu její nožka bílá setřásla rosy chlad, loukou se roztančila a rozvlnila šat
posetý drahokamy. Potom se dala v běh a mezi vrbinami hledala říční břeh. Ledňáček modrý létal jak blesk kol hladiny lehounký větřík splétal rákos a lekníny.
Když jí ten vánek ranní rozevlál dlouhý vlas, zaslechla znenadání fléten a harfy hlas. Čistě a jasně zpíval mladistvých hlasů chór a z dálky zvon zazníval. Labutí bílých sbor
připlul před zlatou přídí korábu z bílých dřev, zlatá vesla jej řídí sličných elfů zpěv. Po proudu veslovali a koráb připlouval, tři s korunou tam stáli a vlas jim větrem vlál.
S harfami v rukou stáli a píseň loudavou do rytmu vesel hráli: "Dál větry krajem jdou, dál zpívají tu ptáci, dál zelená se zem a dál se slunce vrací se zlatým úsvitem."
"Proč tedy, plavče krásný, loď tvoji nese proud, kde šeří se den jasný? Proč k severu chceš plout, kam statná labuť létá a z břehů kamenných na samém konci světa zní bílých racků smích?"
"Ne tam, kde leží ledy, leč na západ teď jdem, kde leží soumrak šedý v přístavu šedivém, kde Bílý strom se třpytí, kde vlast má elfů rod a jasné hvězdy svítí na bílé pěny vod.
Středozemsku a pláni smrtelných sbohem dám. Na moři zvon vyzvání, tam zve mne, vlast kde mám. Tady už vadne tráva vítr listí svál, nám v ústrety vlast mává cesta vede dál."
Stanula zlatá vesla, zpěv elfů dále zněl, k břehům se píseň nesla, slyšíš ji, Fíriel? "Jedno místo tu zbývá, a i když kvapí čas, poslyš, co píseň zpívá: pojď krásko, mezi nás!"
Fíriel z břehu vstala, nohy jí spoutal jíl, na plavce zavolala a v hlase smutek byl: "Jsem dcera této země, nemohu s vámi plout." Zpěv elfů dozněl temně a loď odnášel proud.
Zešedly dívce šaty, když vracela se zpět do tmavé, šeré chaty, kol zešeřelý svět, do copů vlas když pletla, oblékla všední šat a za kalného světla začala pracovat.
Dál a dál plynou léta, dál plyne Sedm řek, strom roste, růže vzkvétá, zní bílých racků skřek, dál a dál vítr zpívá, dál a dál plyne čas, dub raší, kvete jíva a hučí řeky hlas.
Po noci jitro vstává, po něm jde večer zas, nezní však píseň hravá a sličných elfů hlas, řeka se k moři valí šedivým vlnám vstříc, však bílý koráb z dáli už nepřipluje víc.