Then I saw a boat silently float on the night-tide, empty and grey. 'It is later than late! Why do we wait?' I leapt in and cried: 'Bear me away!'
It bore me away, wetted with spray, wrapped in a mist, wound in a sleep, to a forgotten strand in a strange land. In the twilight beyond the deep I heard a sea-bell swing in the swell, dinging, dinging, and the breakers roar on the hidden teeth of a perilous reef; and at last I came to a long shore. White it glimmered, and the sea simmered with star-mirrors in a silver net; cliffs of stone pale as ruel-bone in the moon-foam were gleaming wet. Glittering sand slid through my hand, dust of pearl and jewel-grist, trumpets of opal, roses of coral, flutes of green and amethyst.
But under cliff-eaves there were glooming caves, weed-curtained, dark and grey; a cold air stirred in my hair, and the light waned, as I hurried away.
Down from a hill ran a green rill; its water I drank to my heart's ease. Up its fountain-stair to a country fair of ever-eve I came, far from the seas, climbing into meadows of fluttering shadows: flowers lay there like fallen stars, and on a blue pool, glassy and cool, like floating moons the nenuphars. Alders were sleeping, and willows weeping by a slow river of rippling weeds; gladdon-swords guarded the fords, and green spears, and arrow-reeds.
There was echo of song all the evening long down in the valley; many a thing running to and fro: hares white as snow, voles out of holes; moths on the wing with lantern-eyes; in quiet surprise brocks were staring out of dark doors. I heard dancing there, music in the air, feet going quick on the green floors. But whenever I came it was ever the same: the feet fled, and all was still; never a greeting, only the fleeting pipes, voices, horns on the hill.
Of river-leaves and the rush-sheaves I made me a mantle of jewel-green, a tall wand to hold, and a flag of gold; my eyes shone like the star-sheen. With flowers crowned I stood on a mound, and shrill as a call at cock-crow proudly I cried: 'Why do you hide? Why do none speak, wherever I go? Here now I stand, king of this land, with gladdon-sword and reed-mace. Answer my call! Come forth all! Speak to me words! Show me a face!'
Black came a cloud as a night-shroud. Like a dark mole groping I went, to the ground falling, on my hands crawling with eyes blind and my back bent. I crept to a wood: silent it stood in its dead leaves; bare were its boughs. There must I sit, wandering in wit, while owls snored in their hollow house. For a year and a day there must I stay: beetles were tapping in the rotten trees, spiders were weaving, in the mould heaving puffballs loomed about my knees.
At last there came light in my long night, and I saw my hair hanging grey. 'Bent though I be, I must find the sea! I have lost myself, and I know not the way, but let me be gone!' Then I stumbled on; like a hunting bat shadow was over me; in my ears dinned a withering wind, and with ragged briars I tried to cover me. My hands were torn and my knees worn, and years were heavy upon my back, when the rain in my face teek a salt taste, and I smelled the smell of sea-wrack.
Birds came sailing, mewing, wailing; I heard voices in cold caves, seals barking, and rocks snarling, and in spout-holes the gulping of waves. Winter came fast; into a mist I passed, to land's end my years I bore; snow was in the air, ice in my hair, darkness was lying on the last shore.
There still afloat waited the boat, in the tide lifting, its prow tossing. Weary I lay, as it bore me away, the waves climbing, the seas crossing, passing old hulls clustered with gulls and great ships laden with light, coming to haven, dark as a raven, silent as snow, deep in the night.
Houses were shuttered, wind round them muttered, roads were empty. I sat by a door, and where drizzling rain poured down a drain I cast away all that I bore: in my clutching hand some grains of sand, and a sea-shell silent and dead. Never will my ear that bell hear, never my feet that shore tread, never again, as in sad lane, in blind alley and in long street ragged I walk. To myself I talk; for still they speak not, men that I meet.
Já po břehu jsem šel a mušli uviděl, jak kdyby hvězdný svit po vlhkém písku hrál. Mořskému zvonu byla podobna mušle bílá a dlaň mi smáčela, když jsem ji otvíral. zachvěla se mi v dlani a já z ní znenadání zaslechl zvonění, jak od přístavních bran, když vlna bójí kývá a zvon se rozezpívá a tiše zavolá přes nekonečnou pláň.
Tak na břehu jsem stál, když tiše připlouval prázdný šedivý člun večerním přílivem. Nač ještě čekáš dál? Já na něj zavolal: "Je pozdě, pozdě již! Pojď, do dálek mě vem!"
Tříšť vln mě promočila, bílá mlha mě skryla a já jsem odplouval do spánku ponořen a plul jsem do příšeří, kde hlubiny se čeří a neznámý břeh tají zapomenutou zem. Příliv tam břehy skrývá a mořský zvon se kývá. Já slyšel zvonění i jek, co mořem zněl. To příboj vztekle řval na krutých srázech skal, a tam jsem konečně dlouhý břeh uviděl. Ten břeh byl sněhobílý a vlny zrcadlily jako stříbrnou síť paprsků hvězdných zář, pobledlý kámen skal ve svitu Luny plál a nastavoval jí svou vlhkem lesklou tvář. Na třpytných písčinách jsem drahokamů prach a bílých perel tříšť nechal protékat dlaní, a trubky z opálů a růže z korálů a flétny z berylů já zřel na břežní pláni.
Však pod okraji skal zelený závoj vlál, vchod slují ponurých a temných tam byl skryt, z nich studený vzduch vál, vlasy mu rozcuchal, a když jsem uprch, pohasl denní svit.
Potůček zpod vrcholů lučinou stékal dolů, já jeho vodu pil jako lék proti hoři. Pak k pramenům jsem šel a čarovný kraj zřel, kde věčný večer byl. Daleko od všech moří na horských lučinách tu spadaných hvězd prach rozkvétal uprostřed obcházejících stínů a v skrytu modrých tůní jako plovoucí luny nehnutě splývaly stulíky na hladinu. Šedé olše tu spaly a staré vrby lkaly a tichý vánek čeřil bylin zelený stín, kde podél klidné vody střežily tiché brody čepele kosatců a hroty rákosin.
Když tichým údolím se snášel noci stín, písně tu zazněly a zvěř tu pobíhala, hraboši roztomilí, zajíci sněhobílí, křídlatým lišajům tam z očí světla plála. Jezevci ze svých skrýší, udivení a tiší, po mně se dívali. Já všude slyšel smích, a vzduch se hudbou chvěl a všude kolem zněl na trávě zelené zvuk kroků tanečních. Leč kamkoliv jsem šel, já jenom jedno zřel: kročeje uprchly a všude ticho zas, bez pozdravu či slova, a zdaleka zněl znova zpěv písní, píšťal, harf a lesních rohů hlas.
Ze stvolů černobýlu a listů devětsilu tkal jsem si drahý šat. Jak smaragdy se skvěl. Žezlo jsem hotovil, korunu z květin vil, svit hvězdných paprsků v očích mi zahořel. Na pahorku jsem stál. Praporec zlatý vlál, v srdci i ve zraku jsem hněv a pýchu měl, a volal do všech stran hlasem jak skřehot vran: "Proč jste se ukryli? Proč, kamkoliv jsem šel, umlkl každý hlas? Slyšte, já volám vás, chci uslyšet váš zpěv a vaše tváře zřít! Ať všichni, kdo mě slyší, vystoupí ze svých skrýší: já, této země král, volám k sobě svůj lid. Mám žezlo z rákosin, korunu z vodních třtin, a z listu kosatce je zelený můj meč. Není se čeho bát. Přistupte, chci vás znát, chci vaše tváře zřít a slyšet vaši řeč."
Oblak mě zahalil. Jak půlnoc černý byl, jak můra černá já tou tmou jsem tápal zpět, můj strach mě na zem srazil a po ní jsem se plazil, oči mi osleply a nahrbil se mi hřbet. K lesu jsem dorazil. Stál tu a tichý byl, jen holé haluze a opadaný list. Posadil jsem se tam do svých chmur zadumán a sovy ospalé zívaly ze svých hnízd. Po celý rok a den já zůstat musel jsem. Trouchem dřev tlejících se brouci potloukali, chrobáci plouživí, roháči hroziví, šediví pavouci stříbrné sítě tkali.
Čas noci ubíhal. Když konečně den vstal, poznal jsem, že mi zešedivěl vlas. Přes všechno svoje hoře já musím najít moře, ač dlouho bloudil jsem, chci cestu najít zas. Chřadnoucí vítr vál a já jsem klopýtal, jak dravý netopýr z mlh na mne slétl stín, na nohou jsem měl šrámy, na rukou čerstvé rány a proti chladu noci pár loňských kapradin. Já víc už nechtěl jsem než opustit tu zem, kam vítr od moře zanášel vraků pach, do tváří zmáčených mi vrhal ptačí smích a slanou mořskou tříšť na vlhkých písčinách.
Rackové přilétali, lkali a skřehotali, i z chladných jeskyní pak hlasy slyšel jsem, tuleně štěkající a skály hřímající ve vlnách příboje vzdutých do bílých pěn. Začínal zimy čas. Já do mlhy šel zas a nesl stáří své k písčinám pobřežním, kol poletoval sníh, ležel mi na skráních a na poslední břeh zas lehal noční stín.
Uprostřed šedých vln tam dosud čekal člun, vzpínal se v příboji a pohazoval přídí. Znaven jsem do něj klesl a člun mě zpátky nesl kol vraků, které víc už nikdo neuvidí, přes vln bouřící lány, přes širé oceány, kol mocných korábů, bloudících mořskou plání. Pak k břehu přirazil. Tam přístav smutný byl, hluboký jako noc, temný jak křídla vraní.
Kol domů zamčených tam ležel chladný sníh a v prázdných ulicích studený vítr vyl. Potůček našel jsem a na provlhlou zem vše, co jsem přinesl, jsem zase odhodil: písek z perlových plání, jenž uvízl v mé dlani, i mrtvou lasturu, jež ztratila svůj hlas. Zbyla mi jen tíž a stářím křivý hřbet a oči osleplé a šedivící vlas. Mrtev je mořský zvon, umlkl jeho tón a nikdy, nikdy víc už nenajdu tu zemi, a tady jako tam jen k sobě promlouvám, kol mne jen mlčení. Zůstávám opuštěný.