There was an old dwarf in a dark cave, to silver and gold his fingers clave; with hammer and tongs and anvil-stone he worked his hands to the hard bone, and coins he made, and strings of rings, and thought to buy the power of kings. But his eyes grew dim and his ears dull and the skin yellow on his old skull; through his bony claw with a pale sheen the stony jewels slipped unseen. No feet he heard, though the earth quaked, when the young dragon his thirst slaked, and the stream smoked at his dark door, The flames hissed on the dank floor, And he died alone in the red fire; his bones were ashes in the hot mire.
There was an old dragon under grey stone; his red eyes blinked as he lay alone. His joy was dead and his youth spent, he was knobbed and wrinkled, and his limbs bent in the long years to his gold chained; in his heart’s furnace the fire waned. To his belly’s slime gems stuck thick, silver and gold he would snuff and lick: he knew the place of the least ring beneath the shadow of his black wing. Of thieves he thought on his hard bed, and dreamed that on their flesh he fed, their bones crushed, and their blood drank: his ears drooped and his breath sank. Mail-rings rang. He heard them not. A voice echoed in his deep grot: a young warrior with a bright sword called him forth to defend his hoard. His teeth were knives, and of horn his hide, but iron tore him, and his flame died.
There was an old king on a high throne: his white beard lay on knees of bone; his mouth savoured neither meat nor drink, nor his ears song; he could only think of his huge chest with carven lid where pale gems and gold lay hid in secret treasury in the dark ground; its strong doors were iron-bound.
The swords of his thanes were dull with rust, his glory fallen, his rule unjust, his halls hollow, and his bowers cold, but king he was of elvish gold. He heard not the horns in the mountain-pass, he smelt not the blood on the trodden grass, but his halls were burned, his kingdom lost; in a cold pit his bones were tossed.
There is an old hoard in a dark rock, forgotten behind doors none can unlock; that grim gate no man can pass. On the mound grows the green grass; there sheep feed and the larks soar, and the wind blows from the sea-shore. The old hoard the Night shall keep, while earth waits and the Elves sleep.
Než slunce s lunou zestárly, když býval mladý svět, začali o pokladech bohové písně pět, pod trávou zelenou pak stříbro ukrývali a zlato do bystřin a do hor mezi skály. Dříve než vykopána štola a pekla chřtán, než trpaslík a drak byl na svět povolán, dávný rod elfů, vládců mocných slov, pod zelenými horstvy tepal kov za zvuku písní do čarovných tvarů. Kuli i koruny na hlavy elfských králů. Potom přišla zhouba. Písně dozněly pod údery mečů, v potech z oceli. Hrabivec, co neznal píseň ani smích, ukryl všechnu krásu ve svých sklepeních, zlato tepané i stříbra přísvit bledý. Domovinou elfů táhl soumrak šedý.
Permoník starý v temné sluji žil. Zlato a stříbro kout se naučil, měl dílnu svou ve studeném skal klínu: kladivo, kleště, výheň, kovadlinu. Od kladiva mu na kost ztvrdla dlaň, zežloutla kůže, zbělela mu skráň. Prsteny tepal, minci bít se snažil a koupit si moc králů, po níž bažil. Oko i ucho oslabil mu čas, on mnohdy už přehlédl třpyt a jas kamenů drahých, jež mu prošly dlaní. Když mladý drak přiletěl znenadání, ten starý skřítek ani nepoznal, že zem se chvěje, tříští hroty skal a kolem horstva stoupá černý dým. Plameny rudě šlehly do hlubin a trpaslík, co v horské sluji žil, se v oharky a popel proměnil.
Pod šedou skálou sídlil starý drak, žil samoten a rudě plál mu zrak, svůj vzácný poklad střežil dlouhá léta. Radost mu prchla, po mládí už veta, pružnost a sílu údů čas mu vzal a oheň v srdci skomíral. Tiskl své zlato k olysalé hrudi a lízal stříbro, co tak krásně studí, každý prstýnek a kámen dávno znal, křídly černými svůj poklad objímal a na tvrdém loži o lupičích snil: jak by kosti chroupal, červenou krev pil, jak by jejich masem nasytil svůj břich. Poklesly mu uši, ba i dech mu ztich, spal a nezaslechl tiché zvonění, když se s ostrým mečem, v lesklém brnění blížil mladý rytíř, jenž se nechtěl bát a směle ho vyzval k boji o poklad. Nezachránil draka šupinatý štít, drápy jako šavle, ostrých zubů břit, pod údery meče skončil jeho čas, černá křídla zplihla, oheň v srdci zhas.
Na vysokém stolci seděl starý král, kol kostnatých kolen bílý vous mu vlál, nechutnalo mu už dávno jíst a pít, neslyšel už písně, už uměl jen snít, jak své drahokamy, zlato zářící, ukryl v okované, pevné truhlici, jak okovanou truhlu kryje chladná zem a dubové dveře, kuté železem. Meče jeho manů otupila rez, věhlas jeho říše v zapomnění kles, právo změnilo se časem na bezpráví, dvoranami bloudil přízrak dávné slávy, kromě zlata elfů všechno si vzal čas. Král už neslyšel, jak z hor zní rohů hlas, neviděl, jak koně dupou trávu v prach. Když mu shořel hrad, když pozbyl své říše, pohltila krále hrobu temná skrýše.
V klínu temných skal je starý poklad skryt, okovaná vrata nelze otevřít, nikdo nepřestoupí chmurné brány práh. Na pavoučí sítě ukládá se prach, tráva zelená na starých hrobech raší, ovce se tu pasou, skřivan se tu vznáší, ale starý poklad musí zůstat skryt, než se z hlubin noci vrátí Elfů lid.