Příhody Toma Bombadila

Shadow-Bride / Nevěsta a stín


There was a man who dwelt alone, as day and night went past he sat as still as carven stone, and yet no shadow cast. The white owls perched upon his head beneath the winter moon; they wiped their beaks and thought him dead under the stars of June.

There came a lady clad in grey in the twilight shining: one moment she would stand and stay, her hair with flowers entwining. He woke, as had he sprung of stone, and broke the spell that bound him; he clasped her fast, both flesh and bone, and wrapped her shadow round him.

There never more she walks her ways by sun or moon or star; she dwells below where neither days nor any nights there are. But once a year when caverns yawn and hidden things awake, they dance together then till dawn and a single shadow make.


Šly dny a noci; on byl sám a nikdo nebyl s ním. Seděl jak z žuly vytesán a neměl žádný stín. Na hlavu sletěl mu bílý sýc za svitu zimních hvězd, neb myslel, živ že není víc, že mrtev dávno jest.

Paní oděná v bílý šat šla tudy v noční čas, zůstala tu na chvíli stát, květy propletený vlas. On kouzla, která vládla jím, přemohl na pár chvil, k sobě ji strhl a v její stín oba dva zahalil.

Víc nešla žádnou ze svých cest, s ním věčně musí být, kde slunce, měsíce a hvězd se navždy ztratil svit. Jen jednou v roce přijde den, otevře země klín. Až do rána s ním tančí jen a mají jeden stín.



zpět