On a filigree stair of glimmering hair then lightly down he went, And merry was he at last to be free on a mad adventure bent. In diamonds white he had lost delight; he was tired of his minaret Of tall moonstone that towered alone on a lunar mountain set.
He would dare any peril for ruby and beryl to broider his pale attire, For new diadems of lustrous gems, emerald and sapphire. He was lonely too with nothing to do but stare at the world of gold And heark to the hum that would distantly come as gaily round it rolled.
At plenilune in his argent moon in his heart he longed for Fire: Not the limpid lights of wan selenites; for red was his desire, For crimson and rose and ember-glows, for flame with burning tongue, For the scarlet skies in a swift sunrise when a stormy day is young.
He'd have seas of blues, and the living hues of forest green and fen; And he yearned for the mirth of the populous earth and the sanguine blood of men. He coveted song, and laughter long, and viands hot, and wine, Eating pearly cakes of light snowflakes and drinking thin moonshine.
He twinkled his feet, as he thought of the meat, of pepper, and punch galore; And he tripped unaware on his slanting stair, and like a meteor, A star in flight, ere Yule one night flickering down he fell From his laddery path to a foaming bath in the windy Bay of Bel.
He began to think, lest he melt and sink, what in the moon to do, When a fisherman's boat found him far afloat to the amazement of the crew, Caught in their net all shimmering wet in a phosphorescent sheen Of bluey whites and opal lights and delicate liquid green.
Against his wish with the morning fish they packed him back to land: 'You had best get a bed in an inn,' they said; 'the town is near at hand'. Only the knell of one slow bell high in the Seaward Tower Announced the news of his moonsick cruise at that unseemly hour.
Not a hearth was laid, not a breakfast made, and dawn was cold and damp. There were ashes for fire, and for grass the mire, for the sun a smoking lamp In a dim back-street. Not a man did he meet, no voice was raised in song; There were snores instead, for all folk were abed and still would slumber long.
He knocked as he passed on doors locked fast, and called and cried in vain, Till he came to an inn that had light within, and he tapped at a window-pane. A drowsy ceek gave a surly leek, and 'What do you want?' said he. 'I want fire and gold and songs of old and red wine flowing free!'
'You won't get them here,' said the ceek with a leer, 'but you may come inside. Silver I lack and silk to my back - maybe I'll let you bide.' A silver gift the latch to lift, a pearl to pass the door; For a seat by the ceek in the ingle-neek it cost him twenty more.
For hunger or drouth naught passed his mouth till he gave both crown and cloak; And all that he got, in an earthen pot broken and black with smoke, Was porridge cold and two days old to eat with a wooden spoon. For puddings of Yule with plums, poor fool, he arrived so much too soon: An unwary guest on a lunatic quest from the Mountains of the Moon.
Mužíček na Měsíci měl stříbrobílou kštici, kol sebe stříbrný jas, křišťály a opály na koruně plály, perly mu zdobily pás. Ve stříbře, jímž se skvěl, on najednou tajně šel oblohou časně k ránu, svým klíčem z křišťálu otevřel pomalu slonovinovou bránu.
Po schodech plných jasu ukutých z třpytných vlasů sestoupil krokem plavým a byl šťasten a rád, že se teď může brát za dobrodružstvím slavným. On víc už neměl rád třpyt démantů třpytný chlad znaven svým minaretem, který se vypínal z výše měsíčních skal nad opuštěným světem.
Modří akvamarínů, diadémy rubínů chtěl zdobit svůj šat, pro beryl a safíry chtěl slavné bohatýry odvahou překonat, a únavou již zmíral z těch roků, kdy jen zíral na svět, jenž zlatem plál, svět, odkud k němu zdáli šepoty doléhaly, když kol něj ubíhal.
Úplňkem měsíc plál, stříbrem ho zaléval, leč on se touhou soužil: ne po průzračném svitu pobledlých selénitů - - po rudé barvě toužil, po nachu, po plameni, co všechno v popel změní, po ohni toužil jen, po šarlatovém lesku, jímž slunce za rozbřesku bouřlivý vítá den.
Zeleň lesů a blat on míti mohl snad i modrou barvu moří, chtěl však znát zpěv a smích těch krajin lidnatých, co lidskou krví hoří. Syt vloček sněhových i dortů perlových svit Luny řídký nechtěl už více pít, chtěl však chuť rudých vín a temných medovin a horkých pečení na Zemi okusit.
Nedočkavě se chvěl, sotvaže pomyslel na vůni tymiánu, na chuť pečených mas a rudých moků jas, a tak v červnovém ránu zakopnul hned na prahu; ohnivě značil dráhu, po které nebem spěl jak létavice k zemi, kde příbojem se pění větrný záliv Bel.
Zamyšlen mořem plul. Než se však rozplynul, než začal v moři tát, rybáři kolem jeli. Sotva ho uviděli, začli se zajímat, co ve vodě tu svítí. Lapli ho do svých sítí, ten mokrý, matný jas, jenž v moři modře svítil, opálově se třpytil, zelenou září has.
Nedbali jeho přání. S rybkami za svítání ho k zemi vezli zpět k městečku poblíž vody. Ať prý jde do hospody a do postele hned. Z výšin na Strážní věži mu v ústrety lkal stěží jednoho zvonu hlas, ospale klinkal světu zvěsti o hvězdném letu v nevhodný jitra čas.
V krbech jen škvára chladná, snídaně ještě žádná, z východu mlha a chlad, slunce spíš šeď než zlato a místo trávy bláto, mokro, zima a hlad. Nadarmo hledal štěstí v uličkách na předměstí, nikoho nepotkal, nikdo mu nezazpíval, kdekdo chrápal a zíval a chtěl jen dřímat dál.
Zavřené okenice a dveře na petlice, zbytečně volal a bušil, ať blízko nebo v dáli, všichni dál klidně spali, nikoho nevyrušil. Až přišel nenadále k jedné hospůdce malé, světlo tam uhlídal, když tiše zaklepal, kde se vzal tu se vzal, ve dveřích kuchař stál.
Stál ve dveřích a zíval, nevraživě se díval a bručel: "Co tu chceš?" "Do plamenů se dívat, víno pít, písně zpívat." "To tady nenajdeš. A chceš-li dovnitř jít, tak musíš zaplatit," s úšklebkem kuchař praví, "z toho, co se mi líbí, mi spousta věcí chybí a peníze mne baví."
Za otevření vrat mu stříbro musel dát, perlu, dál aby směl, za místo na lavici u krbu ve světnici dvakrát víc kuchař chtěl. Pláště se musel vzdát, když se chtěl nasnídat, koruny, když chtěl pít, umořen ranním chladem, vlhkem, žízní a hladem musel pak za vděk vzít kaší snad tři dny starou, suchou a okoralou, prasklou dřevěnou lžící, miskou z šedivé hlíny, černou od staré špíny, kalnou vodou ve sklenici. On přišel příliš záhy na plody, plné vláhy a sladké šťávy léta, návštěvník nečekaný, poutník z měsíčních plání, bloud z přízračného světa.