He called the winds of argosies with cargoes in to carry him across the rivers seventeen that lay between to tarry him. He landed all in loneliness where stonily the pebbles on the running river Derrilyn goes merrily for ever on. He journeyed then through meadow-lands to Shadow-land that dreary lay, and under hill and over hill went roving still a weary way.
He sat and sang a melody, his errantry a-tarrying; he begged a pretty butterfly that fluttered by to marry him. She scorned him and she scoffed at him, she laughed at him unpitying; so long he studied wizardry and sigaldry and smithying.
He wove a tissue airy-thin to snare her in; to follow her he made him beetle-leather wing and feather wing of swallow-hair. He caught her in bewilderment with filament of spider-thread; he made her soft pavilions of lilies, and a bridal bed of flowers and of thistle-down to nestle down and rest her in; and silken webs of filmy white and silver light he dressed her in.
He threaded gems and necklaces, but recklessly she squandered them and fell to bitter quarrelling; then sorrowing he wandered on, and there he left her withering, as shivering he fled away; with windy weather following on swallow-wing he sped away.
He passed the archipelagoes where yellow grows the marigold, where countless silver fountains are, and mountains are of fairy-gold. He teek to war and foraying, a-harrying beyond the sea, and roaming over Belmarie and Thellamie and Fantasie.
He made a shield and morion of coral and of ivory, a sword he made of emerald, and terrible his rivalry with elven-knights of Aerie and Faerie, with paladins that golden-haired and shining-eyed came riding by and challenged him.
Of crystal was his habergeon, his scabbard of chalcedony; with silver tipped at plenilune his spear was hewn of ebony. His javelins were of malachite and stalactite - he brandished them, and went and fought the dragon flies of Paradise, and vanquished them.
He battled with the Dumbledors, the Hummerhorns, and Honeybees, and won the Golden Honeycomb; and running home on sunny seas in ship of leaves and gossamer with blossom for a canopy, he sat and sang, and furbished up and burnished up his panoply.
He tarried for a little while in little isles that lonely lay, and found there naught but blowing grass; and so at last the only way he teek, and turned, and coming home with honeycomb, to memory his message came, and errand too! In derring-do and glamoury he had forgot them, journeying and tourneying, a wanderer. So now he must depart again and start again his gondola, for ever still a messenger, a passenger, a tarrier, a-roving as a feather does, a weather-driven mariner.
Byl jeden dobrý námořník, posel a poutník byl, ze vzácných dřev si na cestu gondolu postavil, náklad zlatých pomerančů do zásobárny skryl, kardamomem a skořicí si kaši kořenil.
Přes sedmnácte mocných řek mu vítr v plachty vál, dobrý vítr, co na pomoc zdaleka přivolal. K oblázkovému pobřeží sám a sám koráb hnal, kde svěží řeka Derrilyn vesele teče v dál. Do země, nad níž leží Stín, přes širé luhy spěl, po podhůří i po horách únavnou cestou šel.
Tam zpíval píseň o cestě, po níž ho Osud štval, a pak tam krásnou babočku o ruku požádal. Ta měla proň jen pošklebek, nemilosrdný smích, tu kovářství se vyučil, tajům věd okultních,
ukoval z jemných vláken síť, past na ni nachystal, perutě si z per vlaštovčích a broučích kůží tkal. Pak polapil ji užaslou v pavučinové síti. Hebký hrad pro ni postavil z plátků lučního kvítí. Z lilií lože svatební pro svoji lásku tkal, stříbrem a bílým hedvábím jí skvostně odíval.
Pro skvosty z drahých kamenů měla jen pohrdání a v hořkých hádkách hledala slova, jež krutě raní. Svobodu dal jí, smutkem jat, nechal ji letět v dál a na svých křídlech vlaštovčích zas s větrem putoval.
Archipelagy přeletěl, kde žluté roste kvítí, šumí stříbrné fontány a v horách zlato svítí. Za moře pak se vypravil do války v Bellmarii, přes Fantasii harcoval a bil se v Thellamii.
Z korálů rudých nosil zbroj, ze slonoviny štít, meč s démantovou čepelí, když odešel se bít s elfskými pány z Aerie a z Fearijských plání, když, zlatý vlas a jasný zrak, ho vyzvali ku klání.
Z křišťálů horských pancéř měl, brnění z chalcedonu a stříbrem úplňku se skvěl hrot kopí z mahagonu. Z malachitu měl odění, z krápníků palcát byl, a vážkami Ráje v boj se dal a slavně zvítězil.
S Brundibáry a Roháči a Sršni bitvu sved, z bojů co kořist přinesl ve zlaté plástvi med. Z květů si bárku postavil, plachtu tkal z babích lét, vyleštil zbroj a se zpěvem se vracel domů zpět.
Na osamělých ostrůvcích, kde meškal krátký čas, viděl jen trávu odkvétat, a proto odplul zas, k domovu vezl kořist svou, ve zlaté plástvi med, a pro tu kořist na cestách nejednu bitvu sved. Teprve doma pochopil, že bitev ryk a žár i útrapy cest odvážných, na kterých číhá zmar, ho zapomenout nenechaly na poselství a cíl. Proto se poutník odvážný s domovem rozloučil, v přístavu loď svou vyhledal a znovu kotvy zved, zas napjal plachtu z babích lét a vyplul v širý svět, dál zůstal poslem, lodníkem, zas poutníkem se stal, a jako pírko vlaštovčí ho vítr světem hnal.