Příhody Toma Bombadila

Bombadil Goes Boating / Bombadilova plavba

The old year was turning brown; the West Wind was calling; Tom caught a beechen leaf in the Forest falling. ‘I’ve caught a happy day blown me by the breezes! Why wait till morrow-year? I’ll take it when me pleases. This day I’ll mend my boat and journey as it chances West down the withy-stream, following my fancies!’

Little Bird sat on twig ‘Whillo, Tom! I heed you. I’ve a guess, I’ve a guess where your fancies lead you. Shall I go, shall I go, bring him word to meet you?’

‘No names, you tell-tale, or I’ll skin and eat you, babbling in every ear things that don’t concern you! If you tell Willow-man where I’ve gone, I’ll burn you, Roast you on a willow-spit. That’ll end your prying!’

Willow-wren cocked her tail, piped as she went flying: ‘Catch me first, catch me first! No names are needed. I’ll perch on his hither ear: the message will be heeded. “Down by Mithe”, I’ll say, “just as the sun is sinking”. Hurry up, hurry up! That’s time for drinking!’

Tom laughed to himself:’ Maybe then I’ll go there. I might go by other ways, but today I’ll row there.’ He shaved oars, patched his boat; from hidden creek he hauled her through reed and sallow-brake, under leaning alder, then down the river went singing: ‘Silly-sallow, Flow withy-willow-stream over deep and shallow!’

‘Whee! Tom Bombadil! Whither be you going, bobbing in a cockle-boat, down the river rowing?’

‘Maybe to Brandywine along the Withywindle; maybe friends of mine fire for me will kindle down by the Hays-end. Little folk I know there, kind at the days end. Now and then I go there.’

‘Take word to my kin, bring me back their tidings! Tell me of diving pools and fishes’ hidings!’

‘Nay then’, said Bombadil, ‘I am only rowing just to smell the water like, not on errands going.’

‘Tee hee! Cocky Tom! Mind your tub don’t founder! Look out for willow-shags! I’d laugh to see you flounder’.

‘Talk less, Fisher Blue! Keep your kindly wishes! Fly off and preen yourself with the bones of fishes! Gay lord on your bough, at home a dirty varlet Living in a sloven house, though your basket be scarlet. I’ve heard of fisher-birds beak in air a-dangling To show how the wind is set: that’s an end of angling!’

The King’s fisher shut it’s beak, winked his eye, as singing Tom passed under bough. Flash! Then he went winging; Dropped down jewel-blue a feather, and Tom caught it Gleaming in a sun-ray: a pretty gift he though it. He stuck it in his tall hat, the old feather casting: ‘Blue now for Tom’, he said, ‘a merry hue lasting!’

Rings swirled round his boat, he saw the bubbles quiver. Tom slapped his oar, smack! at a shadow in the river. ‘Hoosh! Tom Bombadil! ‘Tis long since last I met you. Turned water-boatman, eh? What if I upset you?’

‘What? Why, Whisker-lad, I’d ride you own the river. My fingers on your back would set your hide a-shiver.’

‘Pish, Tom Bombadil! I’ll go and tell my mother; “Call all our kin to come, father sister, brother! Tom’s gone mad as a coot with wooden legs: he is paddling Down Withywindle stream, an old tub a-straddling!”

‘I’ll give your otter-fell to the Barrow-wrights. They’ll taw you! Then smother you in gold-rings! Your mother if she saw you, She’d never know her son, unless ‘twas by a whisker. Nay, don’t tease old tom, until you be far brisker!’

‘Whoosh!’ said otter-lad, river-water spraying over Tom’s hat and all; set the boat a-swaying, dived down under it, and by the bank lay peering, till Tom’s merry song faded out of hearing.

Old Swan of Elvet-isle sailed past him proudly, Gave Tom a black look, snorted at him loudly. Tom laughed: ‘You old cob, do you miss your feather? Give me a new one then! The old was worn by weather. Could you speak a fair word, I would love you dearer: Long necks and dumb throat, but a haughty sneerer! If one day the king returns, in upping he may take you, Brand your yellow bill, and less lordly make you!’ Old Swan huffed his wings, hissed, and paddled faster; In his wake bobbing on Tom went rowing after.

Tom came to Withy-wier. Down the river rushing Foamed into Windle-reach, a-bubbling and a-splashing; Bore Tom over stone spinning like a windfall, Bobbing like a bottle-cork, to the hythe at Grindwall.

‘Hoy! Here’s Woodman Tom with his billy-beard on!’ laughed all the little folk of hays-end and Breredon. ‘Ware, Tom! We’ll shoot you dead with our bows and arrows! We don’t let Forest-folk nor bogies from the Barrows cross over Brandywine by cockle-boat nor ferry’. ‘Fie, little fatbellies! Don’t ye make so merry!

I’ve seen hobbit-folk digging holes to hide ‘em, Frightened if a horny gat or a badger eyed ‘em, afeared of the moony-beams, their own shadows shunning I’ll call the orcs on you: that’ll send you running!’

‘You may call, Woodman Tom. And you can talk your beard off. Three arrows in your hat! You we’re not afeared of! Where would you go now? If for beer you’re making, The barrels ain’t deep enough in Breredon for your slaking!’

‘Away over Brandywine by Shirebourn I’ll be going, but too swift fro a cockle-boat the river now is flowing I’d bless little folk that took me in their wherry, Wish them evenings fair and many mornings merry.’

Red flowed the Brandywine; with flame the river kindled As sun sank beyond the Shire, and then to grey it dwindled. Mithe Steps empty stood. None was there to greet him. Silent the Causeway lay. Said Tom: ‘A merry meeting!’

Tom stumped along the road, as the light was failing. Rushey lamps gleamed ahead. He heard a voice him hailing ‘Whoa there!’ Ponies stopped, wheels halted sliding. Tom went plodding past, never looked beside him.

‘Ho there! Beggarman trampling the Marish! What’s your business here? Hat all stuck with arrows! Someone warned you off, caught you at your sneaking? Come here! Tell me what it is you’re seeking! Shire-ale, I’ll be bound, through you’ve not a penny. I’ll bid them lock their doors, and then you won’t get any!’

‘Well. Well, Muddy-feet! From one that’s late fro meeting away back by the Mithe that’s a surly greeting! You old farmer fat that cannot walk for wheezing, Cart-drawn like a sack, ought to be more pleasing. Penny-wise tub-on-legs! A beggar can’t be chooser, Or else I’d bid you go, and you would be the loser. Come, Maggot! Help me up! A tankard now you owe me. Even in cockshut light an old friend should know me!’

Laughing they drove away, in Rushey never halting, Through the inn open stood and they could smell the malting. They turned down Maggt’s Lane, rattling and bumping, Tom in the farmer’s cart dancing round and jumping. Stars shone on Bamfurlong, and Maggot’s house was lighted; Fire in the kitchen burned to welcome the benighted.

Maggot’s sons bowed at door, his daughters did they curtsy. His wife brought tankards out fro those that might be thirsty. Songs they had and merry tales, the supping and the dancing; Goodman maggot there for all his belt was prancing, Tom did a hornpipe when he was not quaffing, Daughters did the Springle-ring, goodwife did the laughing.

When others went to bed in hay, fern or feather, Close in the inglenook they laid their heads together, Old Tom and Muddy-feet, swapping all the tidings From Barrow-downs to Tower Hills: of walkings and of ridings; Of wheat-ear and barley-corn, of sowing and of reaping; Queer tales from Bree, and talk at smithy, mill and cheaping; Rumours in whispering trees, south-wind in the larches, Tall Watchers by the Ford, Shadows on the marches. Old Maggot slept at last in chair beside the embers. Ere dawn Tom was gone: as dreams one half remembers, Some merry, some sad, and some of hidden warning. None heard the door unlocked: a shower of rain at morning His footprints washed away, at Mithe left no traces, At Hays-end they heard no song nor sound of heavy paces.

Three days his boat lay by the hythe at Grindwall, And then one morn was gone back up Withywindle. Otter-folk, hobbits said, came by night and loosened her, Dragged her over weir, and up stream they pushed her.

Out of Elvet-isle Old Swan came sailing, in beak took her painter up in the water trailing, drew her proudly on, otters swam beside her; the King’s fisher perched on bow, on thwart the wren was singing, merrily the cockle-boat homeward they were bringing. To Tom’s creek they came at last. Otter lad said ‘Whish now! What coot without his legs, or a finless fish now?’ O! silly-sallow-willow-stream! The oars they’d left behind them! Long they lay at Grindwall hythe for Tom to come and find them.

Vadl již starý rok. Vítr zval na západ. Na lesní pěšině Tom přišel na nápad, jak strávit hezký den: "Bukové listí padá, nač čekat do zítřka s tím, co si srdce žádá. Dnes opravím svůj člun a na něm mohu plout tam, kam mě vrbovím ponese říční proud."

Sedl ptáček na haluz: "Jak se, Tome, máš? Hádám, hádám, vím to, vím, kampak pospícháš? Mám mu, mám mu povědět, aby držel stráž?"

"Žádná jména, povídálku, dost zbytečných řečí, ten, kdo by chtěl za mnou slídit, ten je v nebezpečí. Jestli povíš Vrbákovi, kam chci dneska plouti, chytnu tě a upeču tě na vrbovém proutí."

Střízlíček jen křídly mávnul, v letu stačil zapípat: "Chyť mě, chyť mě, chyť mě, Tome. Není třeba jmenovat, sednu si mu na větvičku, poslouchat mě bude rád. Zapípám, že pluješ s proudem, jen co zhasne slunce svit. Vstávej! Vstávej! Budu zpívat. Je čas pít a utopit!"

"Je to možné, že tam budu," začal se Tom tiše smát. "Jsou sice i jiné cesty, dnes však mám chuť veslovat." Spravil vesla, ucpal díry a pak člunek tiše jívovím a orobincem vedl z tajné skrýše pod převislé větve olší. Vesloval a zazpíval: "Pošetilé vrby, jívy, pluji proudem, pluji dál."

"Hehé, Tome Bombadile, kampak to zas chceš? Pročpak dřepíš na lodičce, kampak vesluješ?"

"Možná že až k Brandyvíně podél Opletnice, možná potkám kamarády, bude veselice, možná že mě v Koneckřoví očekává Malý lid, mne tam mají všichni rádi. Dneska je chci navštívit."

"Prozraď mi, kde se tučné rybky schovávají v hlubině, a po cestě vyřiď pozdrav celé mojí rodině!"

"Ba ne," řekl Tom Bombadil, "tohle mě neláká, pluji si za svou vůní vody, nechci dělat pošťáka."

Hehé, Tome nafoukaný, tak si koukej pozor dát, ještě zvrhneš ty své necky, a já se pak budu smát."

"Nemluv tolik, ledňáčku, a nepopouzej k zlosti, leť raději do své díry cpát se rybí kostí. Ač si tady v modrém fráčku sedíš pyšně jako pán, doma máš jen puch a špínu - já tvé doupě znám. Nech si ta svá milá přání. Až tě chytnu za zobák, budeš jako korouhvička. Konec lovu - a co pak?"

Tu ledňáček zavřel zobák, mrknul očkem, křídlem hnul, modré pírko upadlo mu, když Tom pod ním v loďce plul, modré pírko zalesklo se v slunci jako drahokam. Tom ho vzal a poděkoval: "Tohleto si líbit dám. Takovouhle modrou barvu si Bombadil cení: hezká barva, hezké pírko, hezké rozloučení."

Vedle člunu zčeřil vodu rychlý černohnědý stín. "Huš, huš. Tome Bombadile! Copak když tě překotím? Je to doba, cos tu nebyl. Dneska děláš člunaře?" Plesk - Tom plácnul mokrým veslem vousatého taškáře.

"Přestaň na mě bublat, lumpe! Víš, že se to nesluší, však ti vousy strachem zplihnou, až tě chytnu za uši."

"Pšá, pšá, Tome Bombadile, že to povím tátovi! Že to všechno povím mámě, sestřičce i bratrovi. Tom blázní jak stará lyska. Bílé péro na čepici, posadil se do škopíku, pádluje po Opletnici."

"Dám tvou kůži stvůrám z Mohyl. Ty ti kožich vyčiní, že nepozná příbuzného nikdo z celé rodiny, leda podle vydřích vousů. Tak nedělej zmatky, přestaň zlobit Bombadila, na toho jsi krátký."

"Huš, huš," řekl vydráček a pak vodu šplouchal, klobouk s perem postříkal, lodičku rozhoupal, pod lodičkou podplaval, pak se z břehu díval, jak si Tom plul dál a dál a vesele si zpíval.

Labuť z vílích ostrovů kolem Toma plula, pyšně si ho prohlédla, nahlas odfrknula, Tom se ale jenom zasmál: " Nesměl bych tě znát, kdybys občas slůvko řekla, měl bych tě i rád, dlouhá šíje, hrdlo němé, stále koukáš nadutě, král, kdyby se jednou vrátil, prohnal by ti perutě. Copak dělá tvoje peří? Dovol mi, abych se kouk, já bych nutně potřeboval nové pero za klobouk."

Stará labuť máchla křídlem, sykla, rychle plula dál, teskně za ní ve svém člunku Tom po říčce vesloval až k peřejím Opletnice, tam, kde řeka hučela, pěnila a bublala a cákala a šuměla, vířila a Bombadila přes kameny nesla, člun jak korek poskakoval. Blížila se Česla.

"Hej hou, Tome s kozí bradou, kdepak ses tu vzal?" v Šípkově i v Koneckřoví Malý lid se smál. "Dej si pozor, ať tě naše ostré šípy neskolí! Lesním šelmám, stvůrám z Mohyl hobit sotva dovolí přeplavat přes Brandyvínu ať v člunu či v pramici." "Fí, fí, nechte si ty vtipy, moji malí tlouštíci.

Já hobita párkrát viděl, jak si hrabe ze všech sil díru, aby se v ní schoval, když ho kozel vyděsil, jak se bojí svitu luny, jak ho děsí vlastní stín, jak si strachy před jezevcem strká hlavu do peřin. Jestli na vás poštvu skřety, ti budou mít zábavu."

"Zavolej je, Bombadile. A dej pozor na hlavu! Máš tři šípy za kloboukem. Kam vlastně jdeš? Pivo pít? V Šípkově se na tvou žízeň nestačili připravit."

"Na krajánku jsem dnes večer přes Brandyvínu chtěl plout, ale lodičku mám asi příliš malou na ten proud. Budu žehnat Malým lidem, vezmou-li mě na svůj prám, popřeji jim hezký večer a i mnoho hezkých rán."

Rudě plála Brandyvína v rudém ohni červánků, když se za obzorem Kraje slunce kladlo ke spánku. U Přívozu ani noha, pusto, ticho na silnici. Tom si bručel do vousisek: "Tak, tu máme veselici."

Večer tiše dohasínal, když Tom k Rákosinám šel, svítily už lampy v oknech, když tu pozdrav uslyšel.

"Hola, hola! Kdo je tady?" Zaskřípěla kola, Tom se ani neohlédl, kdo to na něj volá. "Hola, tady. Po Blatech se potulují žebráci? Klobouk šípy provrtaný? Cože tu máš na práci? Vypadá to, že tě chtěli před slíděním varovat. Pojď blíž, pověz, co tu hledáš? Pojď blíž, pověz, co bys rád? Vsadím se, že pivo z Kraje, a že nemáš ani flok. Řeknu jim, ať zavřou dveře. Nedostaneš ani lok."

"Dobrá, dobrá, Blátošlape. To je pěkné vítání, posílat mne zpátky k řece, když se večer naklání. Starý, tlustý, dýchavičný, sádelnatý sedláku, co kdybys byl zdvořilejší, nespílal mi žebráků.

Sedíš v bryčce jako bečka. Kam jsi, brachu, rozum dal, kdybych se teď vrátil domů, kdo by na tom prodělal? Žebrák si však nevybírá. Za trest mi džbán piva dáš. I když už je po klekání, kamaráda poznat máš."

Nasedli a jeli spolu, nikde nezůstali stát, i když z krčmy v Rákosinách zavoněl jim chmel a slad. Zabočili k Červíkovým. Vůz drncal a kodrcal, Tom na korbě poskakoval, smál se, zpíval, tancoval. Hvězdy už se rozzářily, světla z domu zaplála a kuchyně noční hosty rudým ohněm vítala.

Červíkův syn se klaněl v bráně, dcery dvorně zdravily, hospodyně nesla džbány, aby žízeň zalili, zpívali a povídali, tančili a pili, až dobráku Červíkovi přezky povolily, Tom, když zrovna nepovídal, zkoušel na píšťalu hrát, Červíkovy dcery začly Jarní kolo tancovat.

Do sena a do kapradí, do peřin šli potom spát, Tom s Červíkem, hlavy k sobě, začali si povídat. U krbu si vyprávěli zvěsti, zprávy, novinky z Mohyl, z Kraje, z Věžních vrchů, z Mlžných hor i z Roklinky, o pšenici, o ječmenu, o setí a orání, prapodivných zvěstech z Hůrky, jižních větrů volání, šeptech stromů, strážcích Brodu, temných stínech na Blatech, o kovářích, o dobytku, o cestách a kuřatech.

Starý Červík pozdě k ránu v křesle nad oharky spal, před úsvitem zmizel Tom, jak kdyby si ho sen byl vzal, sen zapomenutý zpola, sen, v kterém je smích i žal a i skryté varování. Nikdo z domu nepoznal, že se otvírají dveře. Ranní deštík stopy smyl, v Koneckřoví, na Přívozu nikdo Toma nespatřil. Tři dny ležel Tomův člunek v Česlech u ohrádky, potom se po Opletnici k ránu vrátil zpátky.

Hobiti si vyprávěli, že to vydry byly, provaz v noci rozvázaly, loďku uvolnily, že ten provaz stará labuť do zobáku vzala, proti proudu Opletnice pyšně veslovala, že prý vydry kolem člunu jako hlídky plavaly, na starého Vrbáka že cestou pozor dávaly, kolem jeho sukovitých kořenů když člunek jel.

Zveřejněno: 5. září 2007