Příhody Toma Bombadila

The Adventures of Tom Bombadil / Příhody Toma Bombadila


Old Tom Bombadil was a merry felow; bright blue his jacket was and his bloots were yellow, green were his girdle and his breeches all of leather; he wore in his tall hat a swan-wing feather. He lived up under Hill, where the Withywindle ran from a grassy well down into the dingle.

Old Tom in summertime walked about the meadows gathering the buttercups, running after shadows, tickling the bumblebees that buzzed among the flowers, sitting by the waterside for hours upon hours.

There his beard dangled long down into the water: up came Goldberry, the River-woman's daughter; pulled Tom's hanging hair. In he went a-wallowing under the water-lilies, bubbling and a-swallowing.

'Hey, Tom Bombadil! Whither are you going?' said fair Goldberry. 'Bubbles you are blowing, frightening the finny fish and the brown water-rat, startling the dabchicks, and drowning your feather-hat!'

'You bring it back again, there's a pretty maiden!' said Tom Bombadil. 'I do not care for wading. Go down! Sleep again where the pools are shady far below willow-roots, little water-lady!'

Back to her mother's house in the deepest hollow swam young Goldberry. But Tom, he would not follow; on knotted willow-roots he sat in sunny weather, drying his yellow boots and his draggled feather.

Up woke Willow-man, began upon his singing, sang Tom fast asleep under branches swinging; in a crack caught him tight: snick! it closed together, trapped Tom Bombadil, coat and hat and feather.

'Ha. Tom Bombadil! What be you a-thinking, peeping inside my free, watching me a-drinking deep in my wooden house, tickling me with feather, dripping wet down my face like a rainy weather?'

'You let me out again, Old Man Willow! I am stiff lying here; they're no sort of pillow, your hard crooked roots. Drink your river-water! Go back to sleep again like the River-daughter!'

Willow-man let him loose when he heard him speaking; locked fast his wooden house, muttering and creaking, whispering inside the tree. Out from willow-dingle Tom went walking on up the Withywindle. Under the forest-eaves he sat a while a-iistening: on the boughs piping birds were chirruping and whistling. Butterflies about his head went quivering and winking, until grey clouds came up, as the sun was sinking.

Then Tom hurried on. Rain began to shiver, round rings spattering in the running river; a wind blew, shaken leaves chilly drops were dripping; into a sheltering hole Old Tom went skipping.

Out came Badger-brock with his snowy forehead and his dark blinking eyes. In the hill he quarried with his wife and many sons. By the coat they caught him, pulled him inside their earth, down their tunnels brought him.

Inside their secret house, there they sat a-mumbling: 'Ho, Tom Bombadil' Where have you come tumbling, bursting in the front-door? Badger-folk have caught you. You'll never find it out, the way that we have brought you!'

'Now. old Badger-brock, do you hear me talking? You show me out at once! I must be a-walking. Show me to your backdoor under briar-roses; then clean grimy paws, wipe your earthy noses!

Go back to sleep again on your straw pillow, like fair Goldberry and Old Man Willow!' Then all the Badger-folk said: 'We beg your pardon!' They showed Tom out again to their thorny garden, went back and hid themselves, a-shivering and a-shaking, blocked up all their doors, earth together raking.

Rain had passed. The sky was clear, and in the summer-gloaming Old Tom BombadH laughed as he came homing, unlocked his door again, and opened up a shutter. In the kitchen round the lamp moths began to flutter: Tom through the window saw waking stars come winking, and the new slender moon early westward sinking.

Dark came under Hill. Tom, he lit a candle; upstairs creaking went, turned the door-handle. 'Hoo. Tom Bombadil' Look what night has brought you! I'm here behind the door. Now at last I've caught you! You'd forgotten Barrow-wight dwelling in the old mound up there on hill-top with the ring of stones round. He's got loose again. Under earth he'll take you. Poor Tom Bombadilt pale and cold he'll make you!'

'Go out! Shut the door, and never come back after! Take away gleaming eyes, take your hollow laughter! Go back to grassy mound, on your stony pillow lay down your bony head, like Old Man Willow, like young Goldberry, and Badger-folk in burrow! Go back to buried gold and forgotten sorrow!'

Out fled Barrow-wight through the window leaping, through the yard, over wall like a shadow sweeping, up hill wailing went back to leaning stone-rings, back under lonely mound, rattling his bone-rings.

Old Tom Bombadil lay upon his pillow sweeter than Goldberry, quieter than the Willow, snugger than the Badger-folk or the Barrow-dwellers; slept like a humming-top, snored like a bellows.

He woke in morning-light, whistled like a starling, sang, 'Come, derry-dol, merry-dol, my darling!' He clapped on his battered hat, boots, and coat and feather; opened the window wide to the sunny weather.

Wise old Bombadil, he was a wary fellow; bright blue his jacket was, and his boots were yellow. None ever caught old Tom in upland or in dingle, walking the forest-paths, or by the Withywindle, or out on the lily-pools in boat upon the water. But one day Tom, he went and caught the River-daughter, in green gown, flowing hair, sitting in the rushes, singing old water-songs to birds upon the bushes.

He caught her, held her fast! Water-rats went scuttering reeds hissed, herons cried, and her heart was fluttering. Said Tom Bombadil: 'Here's my pretty maiden! You shall come home with me! The table is all laden: yellow cream, honeycomb, white bread and butter; roses at the window-sill and peeping round the shutter. You shall come under Hill! Never mind your mother in her deep weedy pool: there you'll find no lover!'

Old Tom Bombadil had a merry wedding, crowned all with buttercups, hat and feather shedding; his bride with forgetmenots and flag-lilies for garland was robed all in silver-green. He sang like a starling, hummed like a honey-bee, lilted to the fiddle, clasping his river-maid round her slender middle.

Lamps gleamed within his house, and white was the bedding; in the bright honey-moon Badger-folk came treading, danced down under Hill, and Old Man Willow tapped, tapped at window-pane, as they slept on the pillow, on the bank in the reeds River-woman sighing heard old Barrow-wight in his mound crying.

Old Tom Bombadil heeded not the voices, taps, knocks, dancing feet, all the nightly noises; slept till the sun arose, then sang like a starling: 'Hey! Come derry-dol, merry-dol, my darling!' sitting on the door-step chopping sticks of willow, while fair Goldberry combed her tresses yellow.


Starý brach Tom Bombadil, to byl chlapík dobrý, boty míval žluťoučké, kabát jasně modrý, kalhoty měl kožené, pás zelený jak louku, bíle pero labutí nosil na klobouku. Žil nahoře pod kopcem na zelené stráni, odkud se tok Opletnice do údolí sklání.

Bylo léto, když si Tom vyšel na lučiny, trhal květy blatouchů, honil šedé stíny, brundibárům bručavým chvilku pokoj nedal a pak celé hodiny nad hladinou sedal.

Když mu mezi lekníny spadla dlouhá brada, připlavala Zlatěnka, vodní žínka mladá, zatahat ho za vousy. Tom se z břehu svalil, bublal, cákal, polykal, říční vodu kalil.

"Hola, Tome Bombadile! Co to znamená?" řekla krásná Zlatěnka. "Ta voda zkalená plaší rybky šupinaté i písklata ptačí, děsí hnědé vodní myši a klobouk ti máčí."

"Ty mi neseš zpátky klobouk? Vida, to je děvče!" povídá Tom. "Mně už se dnes do koupání nechce. Plav teď, malá vodní dámo, spinkat dolů do hlubin, pod kořeny vrb a olší, kde je chládek, klid a stín."

Odplavala vodní žínka do domu své matky na dně tůně. Tom na břehu má už jiné hrátky. Usadil se na sluníčku na zkroucené kořeny, suší si své žluté botky a svůj klobouk zmáčený.

Probudil se Dědek Vrbák, zpívat začal starý Vrb, pod haluzí rozkývanou spal Tom brzy jako dub, pak ho Vrbák do praskliny chytil - cvak - a sevřel kmen. Kabát, klobouk, bílé pero - Tom je v pasti polapen.

"Hola, Tome Bombadile! Co tu děláš? Co tu chceš? Hlídáš mne, když piju vodu, uvnitř kmene špehuješ, lechtáš mě tím bílým perem, které za kloboukem máš, a jako když z mraku prší, stříkáš vodu na mou tvář."

"Nech mě vyjít, starý Vrbe, ven na světlo denní, jsem tu celý polámaný, pohodlí tu není, tvé kořeny křivolaké tlačí do hlavy i zad. Napij se své říční vody a jak Zlatěnka - jdi spát!"

Sotva uslyšel ta slova, hned ho Vrbák pustil ven, skřípal, reptal, mumlal a hned pevně zavřel dutý kmen, uvnitř ještě chvíli šeptal. Tom už ale kráčel dál, proti proudu Opletnice lesní roklí putoval, sedl si pod klenbu větví, co se k zemi naklání, a poslouchal ptačí cvrkot, hvízdání a pípání. Motýli se třepotali kolem jeho hlavy, potom ale letní slunce zakryl oblak tmavý.

Tom se zvedl, spěchal dále. Chladný vítr začal vát, těžké kapky deště začly na hladinu dopadat, mokrou sprškou chladné vody vítr tvář mu pokropil, a tak si Tom našel díru, kde se pěkně v suchu skryl.

Tu vylezl jezevec se sněhobílou skrání, který právě dole v díře kutal se svou paní i se spousto dcer a synů. Chytil Toma za kabát, zatáhl ho dolů pod zem, tam, kde měl svůj tajný hrad, a tam dole v temné díře mumlali mu do uší: "Hohó, Tome Bombadile! To se přece nesluší! Málem jsi nám zboural dveře. Teď tě chytil jezevec. Cestu zpátky najdeš stěží. Mám tě a spadla klec!"

"Hola, starý jezevčoure! Dobře poslouchej můj hlas! Hned mi ukaž cestu zpátky! Já teď chci jít domů zas! Mezi plané růže se mnou pojď zadními vrátky, pak si utři z nosu hlínu, očisti si tlapky, zalez pod slaměnou duchnu a nezkoušej odmlouvat! Jako krásna Zlatěnka a jako starý Vrb - jdi spát!"

Jezevci mu na to sborem: "Račte, prosím, odpustit.! V zahradě mu ukázali, kudy že má domů jít, a pak celí ustrašení utíkali o překot, dveře zamkli na petlici, zasypali každý vchod.

Přešel déšť a bylo krásně. letní soumrak krajem šel, rozesmátý starý Tom se k svému domu navracel, zodemykal jeho dveře, okenice zotvíral. Tenký srpek bledé luny na východním nebi vzplál, hvězdný přísvit mihotavý ozařoval dům i dvůr a v kuchyni kolem lampy nastal tanec nočních můr.

Nastala tma na podhůří. Tom rozsvítil svíci, tu za dveřmi zavrzaly schody skřípající: "Húhú, Tome Bombadile, hleď! Přicházím s nocí! Stojím tu za tvými dveřmi! Mám tě ve své moci! Zapomněls, že na vrcholech kopců stojí mohyly? Zapomněls mna Hrobní stvůry, co se do nich ukryly? Teď jsou vzhůru a jsou tady! S námi budeš pod zemí. Budeš bledý, Bombadile, nehybný a studený."

"Táhni ven a nikdy více nevracej se k dveřím mým! Svit svých očí, svůj smích dutý vezmi s sebou do hlubin! Vrať se zpět do svého hrobu! Na kamenné máry slož svou lebku a spi tvrdě, jako Vrbák starý, jako krásná Zlatěnka a jak jezevci v noře! Vrať se tam, kde spí tvé zlato a tvé dávné hoře!"

Oknem prchla Hrobní stvůra, přeskočila dvůr i plot, s kvílením a bědováním běžela jak o závod na kopec, kde pod trávou je osamělá mohyla, ve které se, chřestíc hnáty, v černé hloubi ukryla.

Potom starý Tom Bombadil složil hlavu na polštář, tišší, než je dědek Vrbák, sladší než Zlatěnky tvář, pohodlnější než hrobka nebo nora v skrytu skal. Chrápal jak když pilou řeže, tvrdě jak dudek spal.

Probudil se časně z rána a hvízdal jak špaček, zpíval "Lá-li-lá, má milá, kde je můj miláček?" Rozedraný klobouk s perem, boty i svůj plášť si vzal, zeširoka všechna okna letnímu dni zotvíral.

Byl starý Tom Bombadil opatrný a moudrý, boty nosil žluťoučké a kabát jasně modrý. Ať šel kolem Opletnice, ať šel lesní plání, ať plul mezi lekníny či kráčel horskou strání, ať šel roklí zešeřelou, lesní stezkou kvapil, nikdo Toma Bombadila nikdy nepolapil. Jednoho dne si Tom ale zašel do rákosí, kde Zlatěnka učila střízlíky a kosy, co kolem ní seděli, staré písně znát. Rozpuštěný měla vlas, zelený šat.

Tom ji chytil, pevně stisk. Hnědé vodní myši vylekaně uprchly. V modré nebes výši zakřičela volavka. Křoví zašustilo. Polapené Zlatěnce srdce prudce bilo, Tom jí ale povídá: "Vodní dámo malá, v tůni u své matky by ses nikdy neprovdala. Půjdeš se mnou pod kopec. Prostřený je stůl, med i žlutá smetana, máslo, chléb a sůl. Růže dovnitř nakukují kolem okenic, malý dům a zahrádka. Co bys chtěla víc?"

Byla svatba. Hola hej, Bombadil se žení, věnec blatouchů na hlavě. Klobouk opeřený ztrácí samou radostí. Nevěsta si spletla z kosatců a pomněnek a stříbřitého světla krásný věnec svatební na zelený šat. Tom jak špaček trylkoval. Housle začly hrát, Tom bzučel jak brundibár, potom zpíval zas, pevnou rukou objímal štíhlý dívčí pas.

Lampy v domě svítily, polštář zářil bíle, a když potom s večerem přišla lásky chvíle, jezevci si pod strání udělali bál, Dědek Vrbák na okno větví zaťukal, z rákosí zněl tichounce vodní žínky vzdech, kvílení stvůr hřbitovních znělo na hrobech.

Klepání a dupání si Tom sotva všímá, noční hlasy, kvílení, to ho nezajímá. Klidně spí až do rána a ráno jako špaček zpívá: "Hola, pojď, má bílá, milá, můj miláček." Na zápraží hraje si pak se stéblem trávy, zatímco si Zlatěnka rozplétá vlas plavý.



zpět