Jedna za tří nejznámějších Tolkienových knih. Přestože tato kniha vyšla až po autorově smrti, představuje základní příběhy světa, na němž je postaven Pán prstenů. První obrysy světa Středozemě začaly vznikat už v roce 1917. Tolkien pak sepsal několik základních příběhů, které Tolkien zprvu ani nezamýšlel vydat. Později byla napsána kniha Hobit, která vznikla vlastně náhodou, jako pohádka pro Tolkienovy děti. V době jeho psaní Tolkien ani nezamýšlel, že by se příběh Hobita odehrával v tomtéž světě jako jeho starší příběhy. Po velkém úspěchu Hobita nabídl Tolkien vydavatelům Silmarillion k vydání, byl však odmítnut a místo toho vyzván, aby napsal pokračování Hobita. Tak vzikl pán Prstenů, který spojil příběh Hobita, na nějž přímo navazoval, s příběhy Silmarillionu, které byly z pohledu knihy dávnými příběhy a legendami.
Silmarillion ale v době vydání Pána prstenů stále veřejnost neznala. Po dopsání trilogie se sice Tolkien k příběhům Silmarillionu vrátil, ale po mnoho let je jen přepracovával a vypilovával a přestože zamýšlel Silmarillion vydat, do své smrti se nedostal k tomu aby knihu dokončil do ucelené podoby. To bylo způsobeno zčásti také tím, že se zabýval i mnoha příběhy, které vybočovaly z hlavní linie a nedaly se tak do uceleného příběhu zahrnout, ale kromě toho také různými úvahami a eseji historického, lingvistického i filozofického rázu, které dál dokreslovaly a prohlubovaly propracovanost vytvořeného světay.
Tolkienův syn Christopher se po otcově smrti odhodlal dát Silmarillion dohromady a za cenu za cenu drobných úprav se mu podařilo z různých otcových zápisků sestavit knihu tak, jak ji známe dnes.
Kniha se skládá z pěti částí: Ainulindalë, Valaquenta, Quenta Silmarillion, Akallabeth a O prstenech moci a Třetím věku. Nejrozsáhlejší z nich je třetí, která tvoří vlastní příběh historie Silmarilů.
Valaquenta neobsahuje žádný příběh, je vyjmenováním a popisem těch Ainur, kteří sestoupili na Ardu.
Nejprve je věnována pozornost sedmi Valar. Jsou to: Manwë, Ulmo, Aulë, Námo (zvaný Mandos), Oromë, Tulkas a Irmo (zvaný Lórien); mezi Valar byl původně i Melkor, nejmocnější z Ainur, obrátil se však ke zlu a nebyl mezi ně dále počítán. Vedle nich je též sedm duchů ženského rodu, kteří se nazývají Valier. Jsou to: Varda, Yavanna, Nienna, Vána, Nessa, Estë a Vairë.
Duchové nižší moci, přišlí do Vardy, nesou jméno Maiar. Většinou sloužili Valar, s ostatními obyvateli světa měli málo společného a jen málo jich je známo. Někteří Maiar byli zkaženi Melkorem, například balrogové, velká pavoučice Ungoliant a rovněž Sauron.
Quenta Silmarillion (Příběh o Silmarilech) tvoří jádro knihy a její nejrozsáhlejší část. Popisuje dějiny Ardy po příchodu Valar, svou pozornost zaměřuje především na elfy a jejich mnoho staletí trvající boj s Melkorem o klenoty silmarily. Netvoří jeden ucelený příběh, ale spíše historii, která se skládá z mnoha příběhů, propojených vzájemnými vztahy postav a místy, kde se odehrávají, a dohromady tvořících úchvatnou mozaiku osudů elfů a lidí ve Středozemi.
Vypráví o tom, jak začala první válka mezi Valar a Melkorem a jak se na zemi objevili Ilúvatarovy děti - nejprve elfové a trpaslíci a po nich lidé. Elfové byli pozváni do Valinoru - království Valar, aby tam s nimi v míru sídlili. Nejzručnější z elfů Fëanor vytvořil zářící klenoty silmarily a Melkor po nich zatoužil a ukradl je. Fëanor se rozhodl klenoty dobýt zpět silou a přes zákaz Valar odvedl velkou část elfů z Valinoru do Středozemě, kde pak vedli válku trvající mnoho staletí. Přestože sami ani ve spojenectví s lidmi neměli šanci Melkora porazit a jejich úsilí tak bylo předem odsouzeno k nezdaru, zažil První věk světa mnoho hrdinských činů a podivuhodných příběhů. Asi nejdůležitějšími z nich jsou příběh Berena a Lúthien, příběh Húrinových dětí a příběh Tuora a Eärendila. Tyto tři příběhy také vznikly jako první z celého Silmarillionu a zbytek historie byl Tolkienem teprve postupně doplňován.
O Berenovi a Lúthien je nádherný příběh lásky, která překoná všechny překážky a představuje naději pro svět. Beren byl člověk, vyhnaný skřety z vlastní země a bloudící pustinou, a Lúthien byla dcera elfského krále a jedné z Maiar - byla to nejkrásnější dívka, jaká kdy ve Středozemi žila. Oba dva se do sebe zamilovali, ale Lúthienin otec rozhodně nechtěl, aby si jeho dcera vzala člověka. Aby se nepohodlného nápadníka zbavil, dal mu úkol, který považoval za nesplnitelný: Přinést jeden ze silmarilů, které kdysi ukradl Temný pán Melkor. Beren se vydal na obtížnou výpravu, Lúthien se k němu později připojila a společně se jim podařilo překonat všechny nástrahy, až se jim podařilo dát jeden silmaril do rukou Thingola. Beren pak zahynul na následky zranění, ale láska Lúthien byla tak velká, že se jí podařilo obměkčit samotné Valar a překonat rozdílnou sudbu lidí a elfů. Oba se tak mohli na čas vrátit zpět na zem a dostali lidský život, aby mohli spolu žít do smrti.
Příběh Húrinových dětí je naproti tomu smutná, tragická historie. Húrin byl velký válečník a vládce jednoho lidského národa. Byl ale zajat Melkorem a ten proklel Húrina i celý jeho rod. To pak přinášelo jeho dětem smůlu jejich činům zlé následky. Húrinův syn Túrin se stal mocným bojovníkem, ale aniž by chtěl, zavinil smrt mnoha nevinných lidí včetně svých přátel a vyplenění elfského města drakem Glaurungem. Nakonec se mu ale podařilo zkázu pomstít a Glaurunga zabít. Túrinova sestra Nienor byla očarována drakem a ztratila paměť. Aniž by to věděla, tak si vzala svého vlastního bratra, který ji nepoznal, a počala s ním dítě. Když se jí opět vrátila pamět a zjistila, co se stalo, neměla sílu žít dál a skočila do propasti. Túrin se nakonec probodl svým vlastním mečem, když pocítil důsledky všech svých činů.
Příběh o Tuorovi pak ukazuje splnění poslední naděje pro elfy a lidi ve Středozemi. Tuor byl jeden z věrných lidí, kteří ještě zůstávali v zemi zpustošené vojsky Temného pána. Jak bylo kdysi určeno, dostal poslání od Valy Ulma pro Turgona, krále posledního skrytého elfského města Gondolinu. Tuorovi se podařilo do Gondolinu se dostat a radil jeho králi Turgonovi, že má své město opustit a hledat naději u moře. Turgon rad neuposlechl, ale po nějaké době dal svojí dceru Idril Tuorovi za ženu. Narodil se jim syn Eärendil. Netrvalo ale dlouho a skryté město Gondolin bylo zradou vydáno napospas Melkorovým vojskům a zničeno. Uprchla jen část obyvatel, včetně Tuora, Idril a Eärendila. Odebrali se k moři, kde se časem Eärendil stal velkým mořeplavcem a nakonec se mu podařilo doplavit se až do Valinoru, kde prosil Valar o pomoc pro zbylé elfy a lidi. Podařilo se mu je obměkčit, a tak, když už ve Středozemi naděje selhávala, přišlo velké vojsko Valar, které navždy porazilo Melkora.
Tak končí Quenta Silmarillion a uzavírají se slavné příběhy Prvního věku. Historie ale pokračuje v dalších oddílech Silmarillionu.
Akallabeth vypráví o Druhém věku Středozemě a zejména o Númenoru a Númenorejcích.
Ti lidé, kteří v Prvním věku stáli proti Melkorovi, byli odměněni - Valar jim vytvořili zemi, která nebyla součástí ani Středozemě, ani Valinoru; byl to ostrov uprostřed moře. Zemi nazvali Anadúne, v jazyku elfů Númenor. Valar nemohli lidem odebrat Ilúvatarův dar smrti, ale jejich život prodloužili na několikanásobek života lidí ve Středozemi.
Númenorejci se postupem času stali moudrými a mocnými. Po dlouhých dvou tisíciletích ale začalo opět působit zlo, které kdysi zasel ve světě Melkor. Neboť moc a schopnosti Númenorejců stále rostly a v nich samých začala klíčit touha po věčném životě na západě. Brzy se Númenorejci rozdělili na dvě skupiny - větší si říkala Královští a odcizila se Valar a elfům, menší si říkala Věrní a dál naslouchala radám elfů a vyslanců Valar.
Númenorejci toužili být stále mocnější, začali ovládat rozsáhlá území ve Středozemi a tamní obyvatele. V té době ale znovu ve Středozemi povstal Sauron, bývalý služebník Melkora, vrátil se ke zlu a opevnil zemi Mordor, kde vybudoval své sídlo. Nenáviděl Númenorejce pro jejich spojenectví s elfy a protože i on sám toužil panovat Středozemi.
Nedlouho poté dosáhla pýcha númenorejských králů vrcholu. Dvacátý čtvrtý král byl z númenorských králů nejmocnější a nejpyšnější. Když se dozvěděl, že Sauron si dal jméno Pán lidí, začal přemýšlet o válce, neboť toužil, aby on sám byl neomezeným pánem. Připlul proto do Středozemě, ale Sauron byl vychytralý a rozhodl se svého vítězství dosáhnout lstí. Nechal se proto zajmout a odvézt na Númenor.
Netrvalo dlouho a získal přízeň krále. Odvrátil Númenorejce od toho, co je naučili Valar a elfové a nakonec přesvědčil krále, že musí vyzvat k boji samotné Valar, aby se mohl stát pánem světa a získat věčný život. Král uvěřil, že je dostatečně mocný a vypravil obří flotilu do Valinoru. Valar tehdy volali Ilúvatara a přenechali mu vládu nad Ardou. Ilúvatar vytvořil v moři mezi Amanem a Númenorem obrovskou propast, která do sebe stáhla všechny númenorejské lodě a i sám Númenor byl stržen do propasti a zanikl.
Tehdy opustily na poslední chvíli lodě Věrných Númenor a dopluly na pobřeží Středozemě. Ve Středozemi pak založili nová království - Arnor a Gondor. Sauron byl polapen ve zkáze Númenoru, ale protože neměl smrtelné tělo, jeho duch povstal z hlubin a vrátil se do své země Mordoru.
Tato poslední část Silmarillionu popisuje události Druhého a Třetího věku ve Středozemi. A představuje tak pozadí pro příběh Pána prstenů.
Po pádu Melkora se většina elfů vrátila na západ, někteří však zůstali ve Středozemi. Ve Středozemi se ale objevil Sauron a ještě než začal s otevřeným bojem, pokusil se ovládnout elfy lstí. Vetřel se pod přestrojením do přízně elfích řemeslníků v Eregionu. Pod vedením Saurona eregionští kováři vyrobili Prsteny moci; Sauron si však bez jejich vědomí vyrobil nejmocnější Jeden prsten, pomocí něhož mohl vnímat myšlenky nositelů ostatních prstenů a ovládat jejich mysl. Když si však prsten poprvé nasadil, elfové si to uvědomili a své prsteny skryli.
Když byl zničen Númenor, Sauron se jako duch vrátil do Středozemě, zjistil však, že za jeho nepřítomnosti vzrostla moc Gil-galada, krále středozemských elfů. Ve Středozemi navíc přistáli Věrní Númenorejci a vytvořili na západě Středozemě dvě království, Arnor na severu a Gondor na jihu.
Netrvalo dlouho a Sauron seznal, že je vhodný čas a zaútočil na Gondor. Proto elfové a lidé uzavřeli Poslední spojenectví a společně se jim podařilo Saurona porazit. Tak skončil Druhý věk Středozemě a začal věk Třetí.
Na počátku Třetího věku zla ve Středozemi ubylo. Ale po jednom tisíciletí ve Velkém zeleném hvozdu na východě znovu povstal Sauron, třebaže nikdo zpočátku nevěděl, že je to on. Právě tehdy se ve Středozemi objevili čarodějové. Byli to duchové z Maiar, které vyslali Valar, aby pomohli elfům a lidem ve Středozemi vzdorovat Sauronovi. Nejmocnější mezi nimi se jmenovali Gandalf a Saruman. Právě Gandalf zjistil, že zlo v Temném hvozdu je znovu povstávající Sauron. Radil, aby se proti němu zasáhlo, dokud ještě není příliš mocný a nemá zpět prsten, ale Saruman byl proti, neboť po prstenu zatoužil sám. Sauron se zatím přesunul do Mordoru, kde obnovil svojí Temnou věž.
Jeden prsten nalezl, aniž by o tom někdo věděl, jeden z obyvatel okolí Velké řeky, Glum, a odnesl jej do podzemí hor. Od něj jej získal hobit Bilbo na trpasličí výpravě na východ. První se o znovuobjevení prstenu dozvěděl Gandalf, zvěst se však dostala i k Sauronovi a tak započala válka, v níž byl nakonec Jeden prsten zničen a Sauron navždy poražen, jak se vypráví v Pánu prstenů. Třetí věk tak skončil a poslední elfové přišlí pod vedením Feanora do Středozemě se vrátili zpět na západ do Zemí Neumírajících a ve Středozemi začal Čtvrtý věk, panování lidí.